Fakultní nemocnice v Motole Fakultní nemocnice v Motole

přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Historie kliniky

Interní klinika 2. LFUK a FN Motol v letech 1990 – 1999.

František Kölbel.

Vedení interní kliniky 2. LFUK a FN Motol jsem převzal od prof. MUDr J.  Fišerové,DrSc. po úspěšném konkurzním řízení dne 16. listopadu 1990. Klinika měla v té době 182 lůžka, a byla umístěna ve čtyřech pavilonech provizoria nemocnice Motol, které přežilo od dob II. světové války, pav. A, B, K, a U. Až na umístění byla moderním pracovištěm - měla 2 jednotky intenzivní péče, koronární a  metabolickou JIP, fungovalo na ní endoskopické pracoviště, dnes bychom řekli centrum, měla vlastní echokardiografickou laboratoř, dále prováděla diagnostiku arytmií a implantovaly se na ní kardiostimulátory, a na ambulanci kliniky byli m.j. sledováni dospělí s vrozenými vadami srdce. Bylo to tedy velké pracoviště, na němž pracovali 24 lékaři a vysokoškoláci a 105 sester. V době rajonizace, která tehdy byla základním principem organizace zdravotní služby, klinika  zajišťovala péči pro 120.000 – 150.000 obyvatel Prahy 5 a části Prahy 6.  Jako pracoviště 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy vyučovala vnitřní lékařství posluchačů 3.- 6.ročníku, ke kterému později přibylo i vyučování cizinců v anglickém jazyce. Podílela se rovněž na výuce sester. Výzkumná a publikační činnost kliniky byla ( přihlédneme-li ke třem základním funkcím univerzitní kliniky- léčebná péče, výuka, výzkum, tedy i publikace)  její největší slabinou. Začínala se ovšem již  prosazovat publikační aktivita pracovníků Metabolické JIP, gastroenterologové ( doc. Zelenková) se zabývali již tehdy problematikou Helicobacter pylori, a byly publikovány i práce kardiologické, zejména z oblasti vrozených srdečních vad dospělých. Na sjezdech a konferencích přednášeli pracovníci kliniky vcelku zřídka.

Klinika byla, jak už jsem uvedl, umístěna ve starých, modernizovaných pavilonech starého provizoria nemocnice Motol z dob 2. světové války, ale v hrubé stavbě již byla téměř dokončena budova dnešní dospělé části FN Motol, kam klinika měla výhledově přesídlit. Naštěstí pro kliniku, tehdejší vedení nemocnice, ředitel MUDr. Pavel Kryl, i jeho léčebně preventivní náměstek ( oficiální název funkce) MUDr. Pavel Březovský, ač oba pediatři, nedbali na hlasy některých kolegů pediatrů, že je to zbytečná investice, dokonce „ bílé Gabčíkovo“, a že budova bude po uvedení do provozu prázdná, bez pacientů, a výstavbu nynějšího „ Modrého pavilonu“ dokončit  chtěli. Byli pochopitelně zvědaví,  kam a jak nový šéf interní kliniku povede. Patrně se obávali ( nevím proč), že nový přednosta, přišlý z 1. lékařské fakulty, bude mít tendenci nějak ( nevím jak) integrovat kliniku do 1. LF. Dokonce, při jednom přátelském rozhovoru mi řekl řed. Kryl doslova: „ To víš, Františku, teď jsi motolák, musíš kopat za Motol“. Byl jsem mu za ta slova vděčný,  protože mi umožnila nahlédnout do zdejší, motolské psychologie, a pochopit obavy, byť ničím nepodložené.

Je ovšem přirozené, že po jedenatřiceti letech práce na III. Interní klinice, nynější Charvátově klinice 1. LFUK, jsem sice neměl žádné úmysly zakormidlovat kliniku do oblasti 1. LF, ale že jsem si s sebou přinesl řadu názorů a principů tohoto pracoviště, které jsem se snažil ve své činnosti aplikovat. Zmíním alespoň tři:  1. nedělitelnost pravomocí ( ale i odpovědnosti) přednosty kliniky, 2. sázka na mladé spolupracovníky, 3.trvalý tlak na přístrojové vybavení kliniky a jeho modernizaci. To vše s přihlédnutím k budoucímu přesunu kliniky do moderní budovy, ve který jsem věřil, a o který jsem se při každé příležitosti snažil.

Při realizaci první zásady jsem měl veliké štěstí, že se mým nejbližším spolupracovníkem – primářem kliniky stal člověk vzdělaný i moudrý, nadto dobře znalý „ Motola“, doc. MUDr. Josef Osten, CSc. Porady s ním a další rozhodnutí m.j. zamezily dělení kliniky, které hrozilo několikrát. Hned na začátku mého funkčního období, kdy moje předchůdkyně chtěla získat oblast ambulancí a metabolické JIP s dalším lůžkovým oddělením pod svou ( autonomní) správu. Další riziko se objevilo po zániku 2. interní kliniky naší fakulty v nemocnici Pod Petřínem, jež byla předána do rukou  restituenta - řádu sester sv. Karla Boromejského. I tehdy se podařilo udržet integritu kliniky, ovšem za cenu převzetí celého pedagogického úvazku tohoto pracoviště. Bylo to období mimořádné zátěže pro celou kliniku, tedy i pro lůžková oddělení, na která najednou přišel téměř dvojnásobek posluchačů.  Při řešení mi velmi pomohla celá klinika, lékaři i sestry, které již v té době vedla nynější vrchní sestra Schmittová, která v této funkci vystřídala svou předchůdkyni, vrch. sestru Suchou. Třetí období přišlo v letech 1996 – 97, kdy se  vedoucí katetrizační laboratoře doc. Hlaváček začal zabývat myšlenkou odštěpení kardiologické části kliniky, tedy organizačním uspřádáním, které dostalo „zelenou“, ovšem se zcela jinými aktéry, po přechodu kliniky do Modrého pavilonu a po skončení mého přednostenství. Ponechávám na zvážení každého, kdo zná situaci, zda to bylo dobré řešení. Sám jsem přesvědčen, že nikoliv, protože nepřispělo ani úrovni odborné činnosti, ani výuce. Jsem rád, že jsem se sám jako přednosta s tímto rizikem dokázal vyrovnat a udržet kliniku jednotnou.

Odborná pověst kliniky se začala zvyšovat. Byli jsme aktivní v České kardiologické i v České internistické společnosti a ve Spolku lékařů českých, dnešní přednosta prof. Kvapil a spolupracovníci se začali prosazovat v diabetologii a intenzivní péči. Přednášeli jsme, rostly písemné publikace v časopisech i knižní, klinika řešila grantové úkoly. Ze zájemců o činnost na klinice jsme vybírali především mladé, kteří jsou dnes, po 15 letech, odbornýmn jádrem týmu kliniky, anebo i jiných pracovišť, na která z kliniky odešli. Tak přišli na kliniku dnešní doc. Keil, as. Chlumský, as. Holá, dr. Kratochvílová,  dr. Šimon a doc. Ošťádal ( poslední dva, stejně jako doc. Popelová v nemocnici na Homolce), prim. Nováková, MUDr. Bartášková. Při zrušení nemocnice na Malvazinkách přišel do týmu kliniky i lékař vyzrálý, zkušený, organizátor a pečlivý i pilný pracovník, dnešní primář  MUDr.  Vl.Srnský. A přišli také mladí, kteří strávili na klinice kratší i delší  čas, a které  dnes vidíme v politické sféře - dnešní náměstek ministra zdravotnictví MUDr. Pavel Hroboň a dnešní hejtman středočeského kraje MUDr. David Rath. Musím po pravdě říct, že se na klinice oba osvědčili jako lékaři, a MUDr. Rath i jako učitel. U žádného z nich neplatí, že do politiky odejde ten, kdo není dobrý ve svém oboru, naopak.  S příchodem mladých dostala klinika novou kvalitu - angažovanost, nikoliv politickou, ale veřejnou, zaměřenou na zdravotnictví a na lékařský stav. Vzpomínám na den, kdy po ranním hlášení mne požádali kolegové Rath a Šimon o rozhovor. V něm mi oznámili, že spolu s několika dalšími založili Lékařský odborový klub, LOK, a ptali se mne na názor. Vysvětlili mi, že se již nechtějí dívat na inferiorní postavení zdravotnictví ve společnosti, na to, jak  je politiky přehlíženo, ani na skutečnou hmotnou bídu lékařů a zdravotníků, zejména sester. Po seznámení  s programem LOK jsem se pochopitelně zajímal i o splněná základních předpokladů jako je  registraci na Ministerstvu vnitra, a po zjištění, že nic nebylo zanedbáno, jsem jim popřál mnoho úspěchů v práci. Myslím, že jako první po listopadové revoluci začali s velmi dobrou a záslužnou prací, jež v řešení řady problémů našeho zdravotnictví i nás - zdravotníků již významně pomohla, a která vlastně stále pokračuje.

Zlepšování přístrojového vybavení kliniky pomohlo porozumění vedení nemocnice, i atmosféra začátku devadesátých let. Vedení nemocnice uvolnilo finanční prostředky pro nákup tehdy nejprogresivnějšího stavebnicového vybavení koronární jednotky firmy Marquette, později i pro  metabolickou JIP. Dalším zdrojem vybavování kliniky spíše drobnějšími přístroji ( kupř. cévní doppler) a pomůckami byla charitativní činnost organizací našich krajanů z USA. Díky nabídkám second hand přístrojů byl za cenu 400.000Kčs ze SRN zakoupen plně funkční angiografický přístroj, který byl podle našich plánů instalován v prostorách pav. B. Protože na klinice pracovali zkušení invazivní kardiologové doc . Hlaváček spolu s dnešním doc. Charvátem, klinika získala možnost systematického koronarografického vyšetřování. Při pozitivních nálezech u nemocných z naší koronární jednotky rychle utichly skeptické hlasy některých kardiologů kliniky ( kupř.as. Pavlovič) obávající se, že nebudou pacienti k vyšetření. Naopak, začali jsme se zabývat možností kardiochirurgických výkonů u dospělých nemocných ve FN Motol. Když doc. Honěk z dětského Kardiocentra získal dostatečnou erudici v této oblasti, začali jsme realizovat ( navzdory velmi skeptickým názorům tehdejšího vedení dětského Kardiocentra) program kardiochirurgie dospělých. Nemocní byli před výkonem kompletně vyšetřeni na interní klinice, operováni na jednom ze sálů dětské části nemocnice, a po nejkratší možné době strávené na pooperačním oddělení ( 1- 2 dny) byli opět přeloženi na interní kliniku, která pro ně v pav. B vyčlenila lůžka. Díky výborné počáteční spolupráci s doc. Hoňkem i díky nesmírně obětavé práci sester  pracujících na pav. B, vedených staniční sestrou Bůžkovou, se tento program velmi dobře rozběhl a fungoval s výbornými výsledky. Ty se začaly horšit až ve druhé polovině devadesátých let, když pracovní zatížení zdejších kardiochirurgů i mimo FN Motol stouplo příliš vysoko. Nicméně, program invazivní kardiologie a koronárních intervencí si klinika udržela, byť vázaný převážně jen na osobu doc. Hlaváčka. Pouze jsme byli nuceni hledat pro naše nemocné kardiochirurgickou léčbu mimo FN Motol.

 Díky vzdělávacím programům Nadace Olgy Havlové, a dále díky neúnavné činnosti prof. Tomáše Klímy také získalo několik mladých lékařů stipendijní pobyty na kardiologických pracovištích v Houstonu, USA, i jinde, což kliniku dále odborně pozvedlo. Snažil jsem se ovšem i o zvýšení odborné úrovně sester, m.j. studijními návštěvami staničních sester kliniky na univerzitních klinikách v SRN  (Frankfurt, Bielefeld).

V polovině devadesátých let se změnilo vedení FN Motol, a ředitelkou se stala pozdější senátorky ing. Helena Rögnerová. Profesí ekonomka se zasloužila o to, že zavedla pořádek do finančního hospodaření nemocnice i pracovišť tím, že implementovala princip rozpočtů, který do té doby nemocnice jako celek nepublikovala, a jednotlivá pracoviště vůbec neměla. Její ekonomické vzdělání jí však vedlo k tomu, že přehlížela některé základní principy mediciny i činnosti lékařské fakulty. Začala vytvářet atmosféru klinik jako dílen, které se musí řídit čistě ekonomickými parametry, bez ohledu na etické aspekty mediciny. Její přehlíživý vztah ke 2. lékařské fakultě se projevil brzy po nástupu do úřadu tím, že za krajně problematických okolností rozvázala pracovní poměr nemocnice s prof. Dvořákem, tehdejším přednostou I. chirurgické kliniky a jedním z proděkanů fakulty, aniž by o tomto kroku předem byť jen informovala děkana fakulty. Obliba prof. Dvořáka jako lékaře, učitele i člověka vedla k řadě protestních akcí studentů i lékařů. Ty vyvrcholily stávkou,  na níž se klinika podílela. Rovněž aktivity Lékařského odborového klubu a veřejná kritika v mediích se strany Dr. Ratha nezískala její sympatie. Navzdory tomu, že Dr. Rath byl v té době ( zejména rok 1997) jedním z velmi dobrých, pro kliniku velmi potřebných pracovníků metabolické JIP, chtělo i s ním vedení nemocnice proti vůli kliniky rozvázat pracovní poměr. Ve vypjaté atmosféře několika posledních dnů roku 1997 nakonec MUDr. Rath pracovníkem interní kliniky zůstal, je ale samozřejmé, že i z tohoto důvodu sympatie ředitelky klinika neměla.

Vše, o čem jsem až dosud referoval, se odehrávalo v pavilonové části nemocnice, a dobudování Modrého pavilonu se z řady důvodů uvnitř nemocnice i mimo ní oddalovalo. Velmi pozitivně, přímo katalyticky zapůsobila na další vývoj v této věci návštěva tehdejšího primátora Hl. města Prahy Dr. Koukala, o kterou jsem měl možnost jej požádat při jedné společenské příležitosti. Argumentoval jsem především tím, že FN Motol byla jednou z velkých nemocnic zajišťujících zdravotní péči především pro občany Prahy, a že tedy vedení města by mělo mít zájem o podmínky,  za kterých je tato péče poskytována. Ty byly opravdu velmi nedobré. Navzdory velkým investicím do oprav i modernizace byly naše provozy poruchové, a ani péče o nemocné nemohla mít přes veškeré naše úsilí žádoucí úroveň, tehdy obvyklou v jiných pražských nemocnicích. Primátor Koukal přijel na tuto návštěvu dne 3. května 1996, velmi podrobně si prohlédl pavilónovou část nemocnice i rozestavěný Modrý pavilon, nechal se informovat o naší činnosti, a byl, jak sám prohlásil, zděšen z toho, v jakých podmínkách jsme pracovali. Připomínám, že primátor Koukal byl v té době jedním z vedoucích politiků tehdy vládnoucí Občanské demokratické strany. Domnívám se, že návštěva prvního politika polistopadového období v pavilonové části nemocnice zapůsobila. Modrý pavilon spěl rychle k dokončení, a klinika do něj postupně začala přemísťovat své provozy. Jako první to bylo katetrizační pracoviště a Jednotka metabolické intenzivní péče, a postupně další  pracoviště kliniky. Vše za plného provozu, nebo jen s minimální časovou úlevou, zejména pro akutní péči. Klinika se celá přemístila počátkem prosince 1998.  Bylo to období mimořádně náročné pro celou kliniku, pro všechny kategorie zaměstnanců..Skutečnost, že vše proběhlo podle plánu a bez komplikací je nejlepším důkazem zájmu všech na dobré práci kliniky. Mimořádnou zásluhu o hladký průběh  měl primář kliniky doc. J. Osten, a vrchní sestra Jarmila Schmittová. Jen pro srovnání nutno připomenout, že uvádění do provozu známého Allgemeines Krankenhaus ve Vídni srovnatelné velikosti jako FN Motol trvalo údajně 2 roky, v Motole bylo vcelku zvládnuto za 3- 4 měsíce.

Práce kliniky se v novém prostředí velmi dobře rozeběhla, pracoviště kliniky profitovala z dobře promyšlené koncepce, m.j. i z instalace Rtg přístrojů přímo v prostorách kliniky na endoskopickém pracovišti, a angiografického přístroje v kardiologické části. Nemocní získali důstojné prostředí pro prováděni diagnostických úkonů i pro léčbu, pracoviště kliniky byla logicky umístěna tak, aby bylo možno rychle reagovat i na náhlé měny zdravotního stavu pacientů. V nových prostorách také klinika pokračovala v mezinárodních kontaktech. Na prvním semináři kliniky v Modrém pavilonu přednášel prof. Horst Kuhn, přednosta Interní kliniky univerzitní nemocnice Bielefeld, o intervenční léčbě hypertrofické kardiomyopatie.

I když jsme pilně pracovali, našli jsme i chvilky na společnou zábavu, při mikulášských večerech, při návštěvě Smíchovského pivovaru, i při oslavách životních jubileí. I to patřilo k charakteristice kliniky, stejně jako moje štědrovečerní odpolední vizity, kterými pokračovala dlouholetá Charvátovská tradice i na levém břehu Vltavy. Velmi si vážím i toho, že ač homo novus v Motole, byl jsem přijat do neformálního, ale velice sympatického Klubu přednostů. Ten se scházel pravidelně nepravidelně, ale každoročně, díky pohostinství doc. Kálala na jeho venkovském sídle u Strakonic, a i tyto porady byly vždy bezprostřední, neformální a přátelské, a byly při nich vyřešeny i leckteré složité problémy.

Svou činnost přednosty kliniky jsem v věkových důvodů ukončil dne 30. 6. 1999, a předal jsem vedení kliniky svému dlouholetému spolupracovníkovi, dnešnímu prof. MUDr. Milanu Kvapilovi, CSc, MBA.

Doufám, že je z mého ohlédnutí zřejmé především, jak důležitým obdobím vývoje naší kliniky do dnešní podoby byla léta 1990 – 1999. Ale také to, že utváření charakteru kliniky je vždy kolektivní činnost. Měl jsem štěstí, že jsem žil a pracoval v týmu, který měl o pozitivní vývoj kliniky hluboký zájem, který někteří projevovali spíše entusiasmem, jiní spíše kriticky, ale ve prospěch pracoviště. Musím na tomto místě se zvláštní vděčností vzpomenout bohužel již nežijícího „ mého“ primáře doc. Ostena, bez jehož  klidné, maximálně kvalifikované i loajální všestranné pomoci by klinika zdaleka nebyla tak úspěšná, jak byla. Děkuji dále docentce Zelenkové, tehdejší (i dnešní) školské zástupkyni přednosty, která dokázala sladit i velmi komplikovanou pedagogickou činnost tak,  že výuka na klinice vždy měla vysokou úroveň, a byla studenty velmi dobře vnímána, a tehdejší i dnešní  vrchní sestře Jarmile Schmittové za to, že ani nejsložitější situace neřešila z pozice „ nejde to“, ale z pozice „ jak to udělat, aby to šlo“.  Naštěstí, tuto filozofii sdílelo v mé době celé vedení kliniky, a s uspokojením sleduji, že tato tradice na klinice žije stále.

Celé klinice přeju do dalších let jen to nejlepší, a jejímu současnému vedení, přednostovi prof. MUDr. Milanu Kvapilovi , CSc, MBA, i prim. MUDr. Vladimírovi Srnskému děkuji za možnost podílet se i v současnosti na životě kliniky a na její činnosti.

 

Partneři

© Fakultní nemocnice v Motole 2012. Všechna práva vyhrazena.

Odebírejte novinky (RSS)

Mapa webu

developed by MEDIA FACTORY