Fakultní nemocnice v Motole Fakultní nemocnice v Motole

přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Posilujeme se stresem

Přinášíme přepis rozhovoru s prof. PaedDr. Pavlem Kolářem pro časopis Reflex, který vyšel v tištěné podobě 27. 5. 2021.

Autor: TEXT BOHUMIL PEČINKA | FOTO NGUYEN PHUONG THAO

O cestě k odolnosti, proč jsme naprogramováni na 50 let života.
Blahobyt 21. století lidem snižuje odolnost - to je hlavní téma nové knihy profesora Pavla Koláře (58)

„Covid odhalil naši obrovskou zranitelnost, jak tělesnou, tak psychickou,“ tvrdí známý fyzioterapeut a dodává: „Pro naši odolnost nestačí zdravý životní styl. Vycvičené tělo nezaručí odolnost duševní. Zdravý životní styl musí řešit také otázku proč?“ Zároveň tvrdí nekorektní věc, že obezita neohrožuje jenom jedince, ale celou společnost.

Ve svých dosavadních knihách jste doporučoval, jak napravovat tělo. Teď chcete – obrazně řečeno – napravit mysl a duši. Co vás k tomu vedlo?

Duševní odolnost je někdy důležitější než ta tělesná. Stále víc si uvědomuji, jak obrovský potenciál je v člověku ukrytý. Máme sice blahobyt, ale před desítkami let byli lidé daleko odolnější, jak tělesně, tak duševně. Vyžadovala to doba.

Na čem odolnost záleží?

Ta tělesná hlavně na fyzické zdatnosti. Naopak duševní na konkrétních životních situacích, ale také, jak tyto různé životní situace čteme. Ještě pár desetiletí zpátky lidé procházeli válkami, běžná byla úmrtí dětí a všeobecně rozšířené infekce. Dnes se ve všech parametrech života máme líp, ale paradoxně nejsme šťastnější. Náš život postihuje daleko víc duševních poruch. Z toho je jasné, že naše štěstí nezáleží jen na podmínkách, ve kterých žijeme, ale také na tom, jak si ty podmínky vyhodnocujeme a čteme naše životy. Blahobyt oslabuje naši schopnost snášet stres, což je jiný výraz pro zátěž. V životě na nás neustále působí stresory, ale my proti nim blahobytem systematicky stavíme bariéry, aby nám neublížily a neobtěžovaly nás. To není dobré, protože proti nim ztrácíme obranyschopnost.

Jaké jsou nejčastější stresory?

Můžeme je rozdělit na tělesné a duševní. Mezi ty tělesné patří tělesná zátěž, bakterie, viry, chlad, vedro, nedostatek jídla apod. V biologické přirozenosti je, že se na tyto stresory při jejich přiměřeném působení adaptujeme, tedy vytváříme si vůči nim odolnost. Proto se s nimi musíme potkávat. Ony nás očkují. My však dnes od mala proti těmto stresorům nadměrně bojujeme – máme klimatizace, topení, auta, všude jsou dezinfekce. I tu imunitu musíte trénovat, bez toho se staneme zranitelní. V této souvislosti používám pojem resilience, odolnost. Když na vás stresor působí, můžete být tvrdí jako ocelová koule, která bude vzdorovat nejsilněji, nebo tenisový míček, jenž se lehce promáčkne, ale hned se zase pružně vrátí do původního stavu, ale také rajče, kde stačí málo a nevratně ho zdeformujeme. Naši resilienci tedy můžeme vnímat jako schopnost odolávat nepříznivým silám, zvládat obtížné situace a překonávat krize nejrůznějšího druhu.

Jak se člověk stává rajčetem?

Když se nepotkáváte se stresory, když jste vychováván pouze v bavlnce. Organismus má v sobě zabudované přirozené adaptační mechanismy a my je musíme trénovat. Covid nám ukázal naši velkou zranitelnost v oblasti tělesné i psychické.

Na koho měl covid největší dopad?

Všichni víme, že nejvíce byli ohroženi staří lidé a lidé s obezitou a nemocemi, které s ní souvisejí, jako je cukrovka, vysoký krevní tlak atd. V řadě případů je to opět hodně dáno komfortem a způsobem života. Důležité je se z toho poučit.

Máme to ve svých rukou?

Určitě máme. Zásadní vliv má faktor tréninku. Můžeme se hýbat, otužovat, zvyšovat tělesnou zdatnost, je tam velký potenciál trénovanosti. Když se podíváte na extrémní výkony, vidíte, že člověk je schopen vydržet na jedno nadechnutí přes 10 minut pod vodní hladinou, potopit se bez přístroje do hloubky přes 120 metrů, strávit nahý přes dvě hodiny v ledové lázni, vystoupit na Mount Everest za 26 hodin bez kyslíku, uběhnout 433 km za 48 hodin. To ukazuje na potenciál, který v člověku je. Naším cílem není dosahovat extrémních výkonů, ale umět alespoň částečně využít možností organismu. V západní civilizaci přibývá stále více lidí, u nichž se resilience stává pouze schopností potenciální, nikoliv schopností reálnou. Někdy stačí malé ťuknutí a svět se nám zhroutí před očima.

Hitem posledních dvou let v Česku byla metoda Wima Hoffa otužování a dýchání, jež umožní obrovské tělesné a duševní výkony.

Wim Hoff ukazuje právě na ty hraniční možnosti člověka. Přiznám se, že jeho kniha se mi moc nelíbila, protože je příliš agitační. Rozhodně ale obrací pozornost k tomu, že člověk by si měl vytvořit větší odolnost vůči stresorům. Třeba otužováním, které nám vytváří větší imunitní, ale i další odolnost. Poselství mé knížky je, abychom se environmentálně zatěžovali, ale důležitá je i odolnost duševní. Starost o naše tělo a zdraví je v tomto směru trend zajisté správný a nutný, ovšem pro nalezení jistého „centra securitatis“, hlubiny bezpečnosti, je nedostatečný. Skutečnou odolnost nám nepřinese. Můžeme být vycvičení k uběhnutí maratónu, být fenomenálními sportovci, zdraví jako řípa, je však také třeba se ptát, zda to je skutečný a jediný způsob a smysl odolnosti a zda nás neporazí stres z jiné strany. Stačí, abychom ochrnuli, měli nějakou tragédii v rodině, a daná situace nám tuto výsadu zcela podlomí.

V knize mluvíte o Hitlerjugend a jejich propracovaném programu fyzické odolnosti, který však byl zasazen do hodnotově vadné ideologie.

Posilování odolnosti má různé motivy. Když propadnou nenávistné ideologii, ocitneme se na scestí. I dnešní motivy propagující zdravý životní styl nejsou správné. Jsou zaměřené výhradně na sebe samého a mají konzumní ráz. Když chcete dostávat, musíte také hodně rozdávat, nebýt jen zaměřený na sebe samého a svou fitness skvělost.

Hlavním poselstvím všech knih osobního rozvoje dnes je slovo sebeláska, což je prezentováno jako lék na všechny problémy.

Řada psychologických trendů dnešní doby k této poloze myšlení vede. Podívejte se do zrcadla a mějte sám sebe rád víc než cokoli na světě. Samozřejmě člověk sebou nesmí opovrhovat, ale tohle je trend k pýše. Vědci postupně zjistili, že nejlepší výbavu pro odolné zvládání krizí představuje kombinace realistického odhadu situace a optimistické důvěry ve vlastní schopnosti. Člověk musí budovat společenské vztahy, přinášet oběti a rozdávat jiným. Bez toho to nedává smysl.

Co je vlastně realita? Hrabalův strýc Pepin říká: „Svět je k zešílení krásnej, ne že by takovej byl, ale já ho takovej vidím.“ Vidíme realitu všichni stejně?

Každý máme svoje „čtení“ různých situací a z toho se odvozuje náš pohled na svět. Jednu a tutéž situaci si můžete přečíst úplně odlišně a s odlišným dopadem na vaše tělo a duši. Jdete například po ulici a šlápnete do lejna. Danou situaci můžete číst katastroficky, úzkostně, depresívně nebo paranoidně, kdy si myslíte, že to na vás někdo nastražil. Anebo si řeknete: To jsem rád, že jsem si nezapomněl boty. Čtení situací, kdy mám tendenci nepříznivou událost vidět jako osobní – selhal jsem, jsem životní smolař… –, všeprostupující – všechno je teď špatně – a trvalou – už nikdy to nebude jako dřív –, pak směřujeme k depresi. Má to i dopady tělesné, neboť emoční stres má prostřednictvím centrálního a hormonálního systému chemické dopady do každé buňky našeho těla. Umět zvládat emoce je důležitou složkou tréninku pro zvládání stresu.

V knize se překvapivě věnujete věcem jako čich, vůně, zrak a doporučujete je procvičovat. Proč?

Protože naše smysly, kterých jmenuji deset, jsou důležitou bránou informací do našeho organismu. Mají důležitý biologický význam pro zajištění přežití a zachování druhu. Je známý experiment, kdy ženy podle propocených triček spolehlivě určily partnery, s nimiž by chtěly mít potomky. Například lidská vůně je pro druhého signálem, že máme dobré genetické dispozice z hlediska reprodukce. Antikoncepční pilulky a antiperspiranty tyto naše biologické potřeby zkreslují, což ovlivňuje instinktivní schopnost výběru správného partnera.

Ve svém novém textu se také zmiňujete o nemoci, kterou trpí asi 700 tisíc Čechů – tinitu, tedy hučení a pískání v uších. Lékaři si pacienty s tinitem přehazují na trase ortopedi, fyzioterapeuti, neurologové, lékaři z ORL a psychiatři a nikdo spolehlivě nerozhodne.

Tinitus je hodně spojený s prokrvením v oblasti sluchového systému. Ono hučení, pískání a praskání v uších jsou vždy spojeny s našimi emocemi. Většina lidí je s ušním šelestem smířená, a pokud se na něj nesoustředí, nevadí jim. Avšak zhruba dvaceti procentům pacientů tento stav vážně narušuje život – mají potíže se spaním, trpí návaly úzkosti, nebo dokonce depresí. Když si svůj problém emočně zpracujeme, můžeme dopady tinitu výrazně snížit. Není to jenom o tom, že léčíme člověka jako objekt, ale i on jako subjekt se musí podílet na tom, aby se s tím vypořádal. Nemůže čekat, že lékař se na všem bude podílet „opravárensky“. To se týká řady onemocnění. Nečekat, až přijde „opravář“, vymění se mu plotýnka a jede se dál. V tom má význam ten v úvodu zmíněný potenciál.

Do jaké míry jsme vězni svých genů?

Na základě dnešních znalostí je zřejmé, že plně geneticky definovaných nemocí je maximálně do dvou procent. Naprostá většina nemocí není na dědičných vlohách „přímočaře“ závislá a do jejich propuknutí vstupují různé vlivy výchovy a prostředí. Není to tedy jen vnitřní schopnost genu samotného, ale i silný vliv prostředí, který generuje jeho spuštění. Vy máte gen například pro vypínání stresu, ale aby se mohl uplatnit, potřebujete ho spustit nějakým mechanismem, a to hlavně už při výchově.

Jak k tomu dochází?

Jsou známé pokusy na potkanech. Když potkaní matky mazlí svá mláďata, tak ta, co je mazlí víc, spouštějí geny, jež jim v budoucnu zvyšují odolnost proti stresu, a ona žijí spokojeněji. Ukazuje to nejen na vliv konkrétních genů, ale i výchovy, která je spouští. Poté, co James Watson a Francis Crick popsali genom obsažený v DNA, tak se předpokládalo, že genetická věda bude lepší a přesnější než sudičky, které již u kolébky dítěti předpovědí jeho budoucnost. Ono se však ukázalo, že stejně velkou roli hraje také epigenetika. Ta začíná postupně vysvětlovat i funkci naprosté většiny „genetické temné hmoty“, tj. regulačních oblastí zahrnujících až 98 % rozsahu našeho genomu. Je prokázáno, že časná péče rodičů o děti rozhoduje o jejich úspěšnosti a v mnoha případech i o úspěšnosti dalších generací.

V knize citujete výrok zpěváka Ozzyho Osbourna: „Když vezmeme bazény chlastu, které jsem za ty roky vypil, nemluvě o kokainu, morfiu, prášcích na spaní, sirupu proti kašli, LSD, rohypnolu a spoustě dalších drog, pak opravdu neexistuje přijatelné lékařské vysvětlení, proč bych měl být ještě živý.“ Máte nějaké vysvětlení, proč Osbourne přežil?

Na jedné straně zdědil geny, které z něj udělaly narkomana a alkoholika. To je negativní dědictví. Současně však po nich podědil lepší schopnost všechny ty jedy metabolizovat, takže dopady na jeho tělesné a duševní zdraví byly menší, než by byly u vás nebo u mě. Z Osbourna bych si příklad ale nebral, protože on je hraniční příklad člověka, jenž přežil nápor na svůj organismus. Takových lidí je ale málo.

Na jak dlouho je tělo naprogramované, aby žilo?

Do ukončení reprodukční doby a případně vychování potomků.

Co to znamená?

Všechno ostatní znamená, že žijeme navíc.

Co pětašedesátiletí otcové?

Existují, ale to nic nemění na tom, že nejsme geneticky nastavení, abychom měli potomky v tak vysokém věku. To je také důvodem, proč některé nemoci začínají až po padesátce. Je to dané „nadvěkem“. Medicíně pak musí jít především o co nejdelší a nejkvalitnější život konkrétního člověka. Přírodě jde obvykle pouze o kvalitu života do doby rozmnožování, případně výchovy potomků.

Lidé znají placebo efekt. V knize často mluvíte o tzv. nocebo efektu. Jak se projevuje?

Placebo bereme jako psychologickou složku léčby ve smyslu pozitivity. Na placebu je ale vidět, jak se emocionalita v době přijímání léku či informací od lékaře odráží nejen v naší psychice, ale i v konkrétních dopadech na hormonální a imunitní systém.

Jak to probíhá?

Například lékař vám řekne nějakou informaci o vašem zdravotním stavu. Vy si ji emočně vyhodnotíte a začnou se vám aktivovat určitá mozková centra. To vyvolá hormonální odpověď, která v konečném důsledku má zlepšující nebo zhoršující dopad na váš organismus, hlavně na imunitní stav.

A nocebo?

Pojem nocebo znamená vliv škodlivý. Příklad: přečtete si příbalový leták, kde je napsáno, že po podání určitého léku můžete mít astmatický záchvat. Dostanete strach a je prokázáno, že u vás může skutečně propuknout. Placebo ani nocebo se tedy nedějí pouze v psychologické rovině, ale je třeba si více uvědomovat, že jsou i silným projevem neurochemickým s holistickým dopadem na celý organismus.

Pořád se točíme kolem věci, jež se v sociologii nazývá Thomasův teorém: když si lidé některé situace definují jako reálné, stávají se reálnými i ve svých důsledcích. Stručně řečeno, když se dostatek lidí rozhodne na základě určitých symptomů, že je ve společnosti krize, tak začnou šetřit, neinvestují, zatáhnou se a krize, která být vůbec nemusela, najednou propukne. Platí to i pro člověka a jeho organismus?

Stoprocentně. Vezmu jen pacienta s bolestí zad. Ukážu mu jeho nález a řeknu dvojí interpretaci. První je, že má výhřezlé plotýnky, ale že je vysoké procento pacientů, u nichž je možné konzervativně dosáhnout zlepšení, a dokonce může dojít i ke vstřebání vyhřezlé ploténky. Jen u malého procenta je nutná operace. Anebo mu řeknete: Máte tento problém a mohlo by vám to utlačit míchu a skončíte na vozíku, což se v raritních případech také může stát. Normální člověk tuhle informaci „nějak vnitřně přečte“. Když mu to řekne bílý plášť z pozice své autority, nutně to s ním otřese, protože mu vezmete perspektivu zlepšení. Jeho stav se i vlivem následné stresové reakce zhorší natolik, že je malá pravděpodobnost pro zlepšení. V nemocnici to vidím dnes a denně. Proto jsem říkal a říkám: To, jak někteří lidé informovali v médiích o covidu, byl zločin. To byl krásný příklad vyvolávání nocebo efektu.

Proč to říkali?

Někteří lidé se tím chtěli zviditelnit, někteří se sami báli, a tak to přenášeli na druhé a někteří si i přes svou inteligenci tento dopad na zdraví neuvědomovali. Když pracujete v laboratoři, tak si tyto souvislosti uvědomujete méně, protože s nimi nejste tolik konfrontováni. Pracuju v pražské motolské nemocnici a každý den na pacientech vidím, jak zásadní je způsob podání informace.

V knize citujete spisovatele Camuse z románu Mor, který tam uvádí, že „pro člověka není svobody, pokud nepřekoná svůj strach ze smrti“.

Smrt nás doprovází pořád a ve skrytu našeho svědomí je přítomna v každém našem rozhodnutí. Rozhoduje i o tom, jak „čteme“ svůj život a jak v něm rozlišujeme význam vlastních i společenských hodnot.

Nebyl tohle ten problém covidové éry, že řada expertů a médií vystrašila spoustu lidí smrtí, zahnala je do kouta, čímž nad nimi získala moc?

Ano, smrt a nemoc jsou spojeny vždy s utrpením, a tím se stávají silným stresorem. Mít vyřešenou otázku smrti je důležité, ale musíme si ji vydefinovat. Je třeba si více uvědomit, že smrt a utrpení patří k životu. Moderní lidé mají tendenci smrt vytěsnit ze svých životů. Tváříme se, jako by smrt neexistovala. Když jsme s ní pak konfrontováni, například prostřednictvím nemoci, způsobí to stavy deprese. Když přišla covidová infekce, řada lidí to neunesla a významně se zvýšil počet duševních onemocnění. Život není o nesmrtelnosti, není jen o užívání, je a bude v něm vždy i utrpení.

Jak jde podle vás dospět k fyzické i duševní odolnosti?

Dříve bylo hodně fyzické práce, dnes fyzickou námahu supluje sport. Když nejste zvyklí na fyzickou zátěž a pak přijde, poškodí to váš organismus. Řízený stres je možné zajistit prostřednictvím sportovních aktivit, otužováním, saunováním, půstem atd. Lidský organismus si musí přivykat na nedostatečnost, jinak se stane křehkým a zranitelným.

Kde jsou hranice lidské zátěže? Třeba fotbal je úplně jiný sport než v osmdesátých letech. Půjde to tak dál?

O tom, kde jsou limity tělesné zátěže a co je podmiňuje, se diskutuje dlouho. Věřilo se hlavně na převahu těla, tj. překyselení organismu, vyčerpání zásob energie – glykogenu, zvýšenou koncentraci volných fosfátů ve svalech či další. Všechny tyto modely měly jeden společný základ: Limitace výkonu nesměřují k mozku, ale k přílišnému stresu v těle, které pak vypoví službu. Mozek je převážně pasívní a maximálně může pomoct překonat bolest. Nyní se ukazuje, že největší potenciál je právě v centrálním nervovém systému, tedy v mozku. Schopnost práce s mozkem je nedoceněná, tam vidím tu brzdu výkonu. Navíc mozek, když s ním pracujete, vám umí říct, kde jsou limity, kam až jít, aby se nepoškozoval. Dobře nastavené vnímání těla je také klíčem k předcházení zraněním.

Primář plicního oddělení Votruba řekl, že většina mrtvých na covid měla průměrný věk 79 let a byli obézní. To potvrzují i další lékaři. Co z toho vyplývá pro stát a zdravotní pojišťovny?

Nemocí způsobujících obezitu je zhruba jedno procento, zato nemocí způsobených obezitou jsou desítky procent. Obezita nám silně ubírá na odolnosti. Vidím velkou chybu státu, že nemá v této oblasti strategii. V covidové době vidíme, jak důležitá je prevence a to, jak žijeme. To je hlavní důvod, proč jsem se do psaní své knihy pustil. Společně s olympijským výborem jsme před pár měsíci spustili kampaň Silnější pro život. Stála na pěti pilířích – pohybu, otužování, optimismu, dobrých vztazích a odpočinku –, které jsme se snažili propagovat. Být obézní je biologicky nepřirozené a člověka to oslabuje. Obezita neohrožuje pouze jedince, ale celou společnost.

V době mého mládí byli obézní jen dospělí lidé, ale nepamatuju si vyloženě tlusté děti jako nyní.

Skutečným nebezpečím je dětská obezita, protože se jí většinou nikdy nezbavíte. Dítě se nerodí obézní, ale stává se jím v průběhu svého vývoje. Kritizoval jsem přehnaný zákaz sportování, protože dětem se brala pro život nutná přirozená pohybová zátěž. Z ní se rekrutuje spousta paměťových stop a vytvářejí se regulační mechanismy, jež nenahradíte v pozdějším věku.

Co tím myslíte?

Například emoční vztah k pohybové zátěži spojený s endorfinovou aktivitou. Pro vznik této vazby jsou klíčové tři fáze života. Jednak do prvního roku života. Vidíte, že dítě má rádo, když ho házíte, když s ním v kočárku klepete. Druhé období je mladší školní věk, kdy začínají hry a dítě začíná soutěžit. Třetí je puberta, kdy dochází k fixaci tělesné zátěže, což má obrovský dopad na hormonální aktivity. Když je například chlapec obézní v 16 až 17 letech, tak se mu vytvářejí v tukových buňkách ženské hormony estrogeny a začnou se vytvářet sekundární pohlavní znaky ženského charakteru. Když neprožijete v tomto období zátěž a nevytvoříte si k ní vztah, už to nikdy nedoženete, protože vám chybí emoční prožitek pohybu.

A co elektronické sporty?

Velmi nebezpečné pro budoucnost dětí je hraní počítačových her s energetickými nápoji nebo pochutinami vedle. Děti sedí u počítače, hrají hru a mají stejný stres jako během dvou hodin fotbalu venku. Dosahují maximálních tepových frekvencí, dítě při hře fotbalu na počítači jich dosahuje také, ale jen pomocí emocí. Obě děti po utkání vypadají stejně – dosáhly určitého uspokojení ze hry a jsou unavené. Zatímco dítě hrající fotbal venku má a učí se emoce kompenzovat pohybovou aktivitou, dítě hrající fotbal na PC se poctivě učí tlumit emoce jídlem nebo energetickým nápojem. Jedno je unavené fyzicky a druhé kognitivně – vyčerpáním mozku. Vše se projeví postupem času ve změně složení těla, později rozvojem nadváhy a obezity. Dá se totiž předpokládat, že tyto děti budou i v jiných životních situacích v budoucnu častěji stres zajídat a zapíjet… Proto jsem odpůrcem e-sportu. Je to jen hra na život.

PAVEL KOLÁŘ je český fyzioterapeut, který se zaměřuje na pohybovou patologii malých dětí. Dále se zabývá péčí o vrcholové české sportovce. Absolvoval FTVS UK. Je přednostou Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství II. lékařské fakulty UK v Praze. Působí na řadě českých a zahraničních univerzit. Je ženatý, má tři děti.

 

 

Partneři

© Fakultní nemocnice v Motole 2012. Všechna práva vyhrazena.

Odebírejte novinky (RSS)

Mapa webu

This site is protected by recaptcha and the Google privacy policy and terms of service apply.

developed by MEDIA FACTORY