Fakultní nemocnice v Motole Fakultní nemocnice v Motole

přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Sestry jak je neznáte: Bc. Barbora Hronová, DiS

jméno: Bc. Barbora Hronová, DiS 
pracoviště: Oddělení urgentního příjmu dětí.
narozena: 27. 6. 1983 v Praze
vystudovala: na zdravotní laborantku, diplomovaného záchranáře, ošetřovatelství
představa o povolání: pomáhat a starat se o druhé

nejoblíbenější činnost: čas s rodinou, sport všeho druhu, četba, procházky se psem, geocaching, kamarádi
představa ideální dovolené: aktivní dovolená s mými blízkými
oblíbená kniha/film: Dan Millman - Cesta pokojného bojovníka, Velké vítězství
životní motto/krédo: Važ si svého života, važ si toho, že jsi živý, zdravý, že máš svůj domov… Někdy totiž stačí jen jeden jediný okamžik, jedna vteřina a můžeš přijít o všechno to, co jsi doposud považoval za samozřejmost.

Kdy jste se rozhodla, že se stanete sestrou a kdo nebo co Vás přivedlo na tento nápad?

Už jako malá pětiletá holčička jsem prý dle slov mé babičky listovala v knize Anatomie od profesora Čiháka, což je taková pěti set stránková bichle, ze které se učí medici. Vždy se mi líbily obrázky lidského těla - kostra a svaly, bylo skvělé je obkreslovat. Jen co jsem trochu povyrostla, měla jsem jasno, že chci pomáhat lidem nebo zvířatům. Po střední škole jsem se rozhodla pro studium záchranářství a hned jsem věděla, že je to pro mě ta správná volba.


Vzpomínáte si na svůj první pracovní den ve FNM?

Ano, vzpomínám si na něj moc dobře. Začínala jsem na dětské pohotovosti někdy před patnácti lety. Byla jsem velmi natěšená na práci ve zdravotnictví a také jsem měla asi příliš idealistické představy, kdy jsem si myslela, že bude každý den akční a plný adrenalinu, a my pak řešili třeba zvýšenou teplotu, nebo naražený palec. Po čase člověk pochopí, že každodenním chlebem jsou obyčejné úrazy a nemoci, a byť mě naplňuje zachraňovat životy vážně nemocným, jsem ráda, že jich tolik řešit nemusíme. Po škole jsem samozřejmě z praxe nic neuměla a výborné kolegyně z dětské pohotovosti mi daly skvělé základy a naučily mě vše potřebné pro naši profesi. Ráda na tyto začátky vzpomínám.

Pracujete na Oddělení urgentního příjmu dětí. Co Vás přivedlo právě k tomuto oboru?

Práce s dětmi mi přišla vždy krásná a moc zajímavá, ale musím přiznat, že je často náročná. Dítě není malý dospělý a je potřeba k němu přistupovat specificky. Dětskému pacientovi musíme věnovat o hodně více času než dospělému, a vyžaduje to zejména trpělivost, empatii a hravost. Další neoddělitelnou součástí péče o dětského pacienta jsou i rodiče, ti jsou často vystresovaní a bojí se o své dítě, což přináší do naší práce opět náročné situace a je potřeba věnovat péči i jim.

 

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pro toto povolání?

Určitě by to měl být člověk, který je empatický a není mu lhostejný osud jiných. Měl by mít rád děti, měl by s nimi umět pracovat.

Vzpomenete si na nějakého malého pacienta, který Vás nejvíce potěšil nebo pobavil?

Dost často se nám stává, že dítě přijede záchrannou službou samo a někdy čekáme na rodiče i několik hodin, než přijedou například z práce za svou ratolestí. K dítěti si člověk musí vytvořit vztah a dát mu pocit bezpečí, než se dostaví jeho rodina. Několikrát se mi stalo, že když se maminka dostavila pro dítě, tak dítko s ní nechtělo jít domů, ale chtělo zůstat u nás a to vás zahřeje u srdce. Jindy nám zas malí pacienti přinesli obrázek a tím nám poděkovali za naši práci. Nejvíce mě ale vždy potěší, když se přijde uzdravený pacient ukázat, jak se vyléčil z těžkých zranění a je šťastný a zdravý. To jsou pak nepopsatelné pocity štěstí.

Jak relaxujete, co je podle Vás ten nejlepší odpočinek?

Musím přiznat, že moc neumím odpočívat. Můj odpočinek je většinou aktivní. Relaxuji nejčastěji při sportu, práci na zahradě a dlouhých procházkách se čtyřnohým parťákem. Důležití jsou pro mě moji blízcí, se kterými ráda trávím svůj volný čas.

Jaký byl Váš největší dětský sen?

Dětských snů jsem měla jako malá hodně. Jeden z nich byl vydat se na dlouhou dobrodružnou cestu a ten se mi dokonce před dvěma lety splnil. Vydala jsem se na 800 km dlouhou poutní cestu z Lisabonu do Santiaga de Compostela, která pro mě byla nesmírně osvobozující a obohacující. Dalším snem bylo pomáhat lidem v nouzi, což se mi vlastně také splnilo, jednak mou prací na Emergency a také na záchranné službě jako záchranářka.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?

Ke spokojenému životu potřebuji dobrodružství, adrenalin a pohyb. Stres se v našich životech čím dál tím více dere do popředí. Mně na něj pomáhá se úplně „vyšťavit“ a být tady a teď. Potřebuji se fyzicky a psychicky téměř vyčerpat a z toho získávám další sílu. Zní to neuvěřitelně, ale vážně to pomáhá. Účastním se různých extrémních sportovních výzev většinou na 24 hodin a to mě naplňuje a uspokojuje.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?

Smích je lék, já se směji velice často. S dobrou náladou jde všechno líp.

Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?

Ano, jeho svátost Dalajláma. Je to moudrý a ctnostný člověk. Hodnoty, které vyznává, jsou mi velice blízké.

Jste také součástí našeho intervenčního týmu FNM, co tato práce obnáší?

Ano, před nějakou dobou jsem si udělala kurz krizového interventa. V Motole jsem se připojila k již existujícímu týmu, kde jsem poznala skvělou partu lidí. Zdravotnický intervent v naší nemocnici pomáhá sekundárně zasaženým. V praxi to vypadá tak, že Vás personál nemocnice zavolá převážně k rodině, či nemocnému, který potřebuje v dané těžké chvíli podpořit.

text: Bc. Barbora Hronová, DiS.
foto: David Černý I Bc. Barbora Hronová, DiS.a

 

Partneři

© Fakultní nemocnice v Motole 2012. Všechna práva vyhrazena.

Odebírejte novinky (RSS)

Mapa webu

This site is protected by recaptcha and the Google privacy policy and terms of service apply.

developed by MEDIA FACTORY