Fakultní nemocnice v Motole Fakultní nemocnice v Motole

přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Sestry jak je neznáte: Bc. Kateřina Pernická

Kateřina se účastní jubilejního 20. ročníku soutěže Sestra roku.

jméno: Bc. Kateřina Pernická
pracoviště: Interní klinika 2. LF UK a FN Motol
narozena: 18. 11. 1979
vystudovala: Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik, obor všeobecná sestra

představa o povolání: pomáhat
nejoblíbenější činnost: práce a kynologie
představa ideální dovolené: s rodinou a psy na horách
oblíbená kniha/film: J. K. Rowlingová - Harry Potter
životní motto/krédo: Chovej se tak, jak chceš, aby se lidé chovali k tobě

Bc. Kateřina Pernická se účastní jubilejního 20. ročníku soutěže Sestra roku. 

Hlasujte pro ni v kategorii Sestra mého srdce zde.

 

Kdy jste se rozhodla, že se stanete sestrou a kdo nebo co Vás přivedlo na tento nápad?

Zdravotní sestrou jsem vlastně nikdy být nechtěla, chtěla jsem být veterinářka. To se mi splnilo jen na půl, stal se ze mě zootechnik a vlastně sestra, ale veterinární. Takže to ošetřování a péče tam byla asi od začátku.

To co změnilo můj názor, byl můj těžký úraz a pobyt v nemocnici a rehabilitačních zařízeních jako pacient. To co jsem viděla se mi nelíbilo a rozhodla jsem to změnit. Chtěla jsem se začít starat o lidi a nejen o zvířata. Nejdříve jako rehabilitační sestra, což opět nevyšlo dle představ.

Ale vydala jsem se sice na dlouhou, ale dle mého názoru, smysluplnou cestu, stát se zdravotní sestrou. Nejdříve jsem absolvovala kurz ošetřovatelky a při práci na interním oddělení jsem vystudovala zdravotnického asistenta, pak už nešlo než se vydat na vysokou školu a dovzdělat se na bakaláře.

Vzpomínáte si na svůj první pracovní den ve FNM?

Ano, bylo to vlastně v úvozovkách zklamání. Po pěti letech uklízení a plnění harmonogramů coby ošetřovatelka, jsem dorazila na Metabolickou jednotku plná očekávání a natěšená na „odbornou práci“. A na oddělení měli zrovna 14 dní úklid. Takže jsem uklízela, ale zase jsem se rychle naučila kde co na oddělení najdu.

Pracujete na Metabolické jednotce Interní kliniky. Co Vás přivedlo právě k tomuto oboru?

Už jako sanitářka jsem pracovala na interním oddělení a interní obor se mi líbil. Je rozmanitý a pestrý, někdy až moc. Intenzivní péče byla výzva a hlavně, já jsem akční člověk a tahle práce mi zcela vyhovuje. Často jsem slýchávala, že když zvládnu internu, můžu pak dělat už cokoliv. Tedy na jakémkoliv oddělení. Na metabolické jednotce se mi líbí individualizovaná ošetřovatelská péče, odbornost a specializace, jak v rámci hemodialýzy či UPV.

 

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pro toto povolání?

Pokoru, respekt. To je první co mě napadlo.  Uvědomění si, že ne všechno zvládnu sám, že potřebuji kolegy a jejich zkušenosti. Že nejsem všemocný a vševědoucí. A respekt k životu, jak ke svému, tak hlavně k tomu, o který se starám. Člověk  by měl chtít pomáhat,  umět komunikovat , spolupracovat. Měl by se chtít stále něco nového učit a zdokonalovat se v tom co umí.

 


Vzpomenete si na nějakého pacienta, který Vás nejvíce potěšil nebo pobavil?

Konkrétně se mi asi vybaví jedna mladá anorektička, která se u nás v podstatě znovu narodila. A ocenila naši práci a péči. Mě potěší vlastně každý pacient, který ocení péči zdravotníků, potažmo sester, poděkuje a chová se slušně.

Víme o Vás, že se věnujete také canisterapii, co Vám tato práce přináší?

Já říkám, že canisterapii dělám hlavně ze sobeckých důvodů. Neskutečně mě naplňuje ta zpětná vazba, kterou vidíte hned u té návštěvy. U prvního kontaktu s klientem, když se mu rozzáří oči, usměje se. Nemluvě o pokrocích například autistických dětí ve školce, za ten školní rok se toho dá neuvěřitelně moc udělat.

Máte nějakou veselou historku z práce se zvířátky?

Těch historek je spousta. Například, když Vám pes po 3 měsících nuceného pohybového klidu a pasivní rehabilitace uteče na procházce do rybníka a chce Vám udělat radost a přiaportuje Vám týden leklého, páchnoucího kapra, který se mu skoro nevejde do tlamy. A Vy si ho musíte s úsměvem převzít do ruky a pochválit ho, abyste mu nezkazili aport.

Nebo, když dorazíte domů z práce a opakovaně Vám doma sněží z psího pelíšku. Křičíte na psa, že půjde „do salámu“, že ho vrátíte. A že by aspoň mohl doma nosit ty bačkory a on Vám ji po chvilce opravdu přinese aniž byste ho to kdy učila, pak s úžasem dodáte, že ještě by to chtělo tu druhou a pes je s ní hned zpátky. Tak pak to stojí za to.

Krásné a veselé příhody jsou i z canisterapie. Někdy se u seniorů objeví klienti, kteří psa nechtějí ani vidět a s nadávkami se dovíte, že to špinavé zvíře do nemocnice nepatří. Já to respektuji a k těmto lidem se s pejskem nepřibližuji, ale oni nejsou na pokojích sami a tak probíhá canisterapie u jejich sousedů a oni po čase „ roztají“. Nejdříve Vás začnou pozorovat, pak se zapojí aspoň hovorem a nakonec po pár týdnech pro psa schovávají jídlo od oběda a mazlí se s ním.

U našich dětí ve školce s poruchami autistického spektra si vzpomínám například na chlapečka, který se nám nejdříve vyhýbal, schovával se pod stolem, pes se na něj šel občas podívat, ale do ničeho jsme ho netlačili.
A na konci školního roku se chlapeček sám zapojoval do canisterapie,
vyhledával kontakt se psem a posléze i rodina zvažovala pořízení psa domů.

Jak relaxujete, co je podle Vás ten nejlepší odpočinek?

Můj největší relax je v přírodě s pejskama. Nejlépe na podzim v období honů. Ať už jsou to kachny nebo bažanti. Prostě se celý den procházet krajinou a přitom sledovat, jak psi dělají co je jim vlastní a pro co byli vyšlechtěni a hrozně je to baví. Mě i je.

Jaký byl Váš největší dětský sen?

Byl to psí a koňský útulek. I když věřím, že by nemuselo zůstat jen u snu. Protože za mě, přání a sny se plní, v mém případě určitě.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu? 

Recept asi ne. Ale pro mě je důležité mít kolem sebe skvělé lidi, ať je to rodina, přátelé nebo kolegové v práci. A osobní canisterapie je nenahraditelná.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?

Přiznám se, že posledních 15 měsíců se směji každý den. S mojí malou dcerou. Vlastně se směji opravdu každý den, mně stačí málo. V práci s pacienty, s kamarády pejskaři, s rodinou.

Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?

Nemyslím si. Inspiraci beru všude. V práci jsou to kolegové, lékaři, ale i pacienti, jejich statečnost, se kterou zvládají onemocnění. Moje dcera úplně změnila můj pohled na svět a inspiruje mě svou bezprostředností a schopností žít okamžikem, radovat se z maličkostí. Kolegové kynologové, mě inspirují svou pílí a tréninkovými postupy. Za mě je inspirace všude kolem, stačí se jen pořádně dívat.

text: Bc. Kateřina Pernická
foto. David Černý

 

Partneři

© Fakultní nemocnice v Motole 2012. Všechna práva vyhrazena.

Odebírejte novinky (RSS)

Mapa webu

developed by MEDIA FACTORY