Fakultní nemocnice v Motole Fakultní nemocnice v Motole

přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Sestry jak je neznáte: Bc. Romana Půčková

jméno: Bc. Romana Půčková
pracoviště: Oddělení dětské lůžkové rehabilitace
narozena: 1972 ve Frýdku-Místku
vystudovala: Bakalářské studium 2. LF UK v Motole, obor všeobecná sestra
představa o povolání: Ideální povolání by mělo být životním posláním, které člověka vnitřně naplňuje a posiluje.

nejoblíbenější činnost: Záleží na okolnostech, momentálně nejvíce ocením čas strávený v přírodě nebo na klidném místě. Ve společnosti dětí se cítím šťastná.
představa o ideální dovolené: Robinsonka na pustém ostrově
oblíbená kniha/ film: Obecně historické romány, filmy Jana Hřebejka
životní motto/ krédo: Možné je vše, čemu dokážeš opravdu uvěřit.

Kdy jste se rozhodla, že se stanete sestrou a kdo nebo co Vás přivedlo na tento nápad?

Přivedla mě k tomu osobní zkušenost s životem chronicky nemocného dítěte. Zjištění, jak nejednoduchý způsob života to je, nejen pro samotné dítě, ale také pro celou rodinu. Poznala jsem, s čím vším se tyto rodiny potýkají, a že jich mezi námi není málo. Pochopila jsem, že vztah mezi rodinou a lékařem / sestrami je pro dlouhodobě nemocné děti klíčový. Jsou to vlastně partneři, kteří mohou a z velké části ovlivní kvalitu života všech zúčastněných. Další z impulsů pak byla vděčnost a můj obdiv k práci zdravotníků této nemocnice na dětské hematoonkologii, kteří se spoustu let starali o mého syna. Předsevzala jsem si, že jakmile budu moci svůj čas věnovat nejenom vlastním dětem, ale i jiným lidem, bude to právě prostřednictvím povolání zdravotní sestry.

Vzpomínáte na svůj první pracovní den ve FNM?

Ano, byl pro mne velmi náročný. Začínala jsem tady na spinální jednotce, byla jsem dost nervózní, jestli vše zvládnu a v novém prostředí se cítila i málo sebejistá. Vzpomínám na kolegu, který mi byl v ten den velkou oporou nejen svým klidem. Patří mu obrovský dík!

Pracujete na Klinice rehabilitace a tělovýchovného lékařství. Co Vás přivedlo právě k tomuto oboru?

Během bakalářského studia jsem absolvovala praxi na řadě oddělení, a protože jsem neměla vyhraněnou představu, který obor zvolit, hlavním kritériem výběru byl pro mě příjemný kolektiv a atmosféra na pracovišti. V tomto smyslu mě nejvíce oslovila právě již zmiňovaná Spinální jednotka, která je součástí Kliniky rehabilitace. Brzy jsem zjistila, že to byla skvělá volba a komplexní péče, jež se pacientům zde dostává, dává smysl a velmi mě uspokojuje. Po čase mi byla nabídnuta pozice staniční sestry na oddělení dětské lůžkové rehabilitace, které bylo otevřeno teprve nedávno jako jediné svého druhu v ČR. Tuto výzvu jsem přijala a s překvapením zjišťuji, jak mě práce na tomto oddělení zaujala a naplňuje. Komplexní rehabilitace je velmi potřebná pro dětské pacienty s vrozenými vývojovými vadami, genetickými syndromy, svalovou dystrofií, po onkologické léčbě a samozřejmě po úrazech. Společně v týmu hledáme rezervy jak vylepšit stávající kvalitu života každého jednotlivého dítěte. Navíc spolupráce lékařů, fyzioterapeutů, sester a rodičů je podle mě vynikající a to mě velmi těší.

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pro toto povolání?

Myslím si, že mezi základní předpoklady zdravotníka by určitě měla patřit velká míra empatie, optimismus, chuť pomáhat, zodpovědnost, důležité je také mít smysl pro týmovou spolupráci a obecně mít pozitivní vztah k lidem.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který Vás nejvíce potěšil nebo pobavil?

Zrovna si vybavuji nedávnou příhodu s malým rozumbradou předškolního věku…na chodbě na oddělení používáme tabuli, na kterou píšeme křestní jména pacientů k jednotlivým pokojům. On ke svému jménu kostrbatě připojil nápis „IQ 200“. Díky takovým zábavným dětem je pobyt na oddělení radostnější.

Jak relaxujete, co je podle Vás ten nejlepší odpočinek?

Po pravdě mi moc času na odpočinek nezbývá, takže často spojuji příjemné s užitečným a po celém dni si nejlépe odpočinu v lese na procházce se psem. Jako ideální relax vnímám pohyb v přírodě a kvalitní spánek.

Jaký byl Váš největší dětský sen?

Snů v dětství jsem měla mnoho, ale asi největším mým přáním bylo, aby ze světa vymizelo trápení a problémy. V předškolním věku jsem si dala za cíl, že až vyrostu, vymyslím pro mámu tašku, kterou dám večer za dveře a ráno v ní najde čerstvý chleba. Internetový rozvoz potravin mne ale předběhl, bohužel.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?

Nemám, stále hledám…ale snažím se „dýchat“.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?

Opravdu srdečně mě dokážou rozesmát nápady a postřehy mého mladšího syna Jakuba, který chtěl dokonce udělat tento rozhovor za mne, ale obávám se, že by to nemuselo být publikovatelné…

Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?

Vždy mě velice zaujme a ovlivní setkání s člověkem, který dělá věci celým srdcem, s nadšením a zápalem. Člověk s poctivým a zodpovědným přístupem k práci, nesobecký, který se zajímá i o druhé, věnuje jim svůj čas a energii. Pár takových lidí znám a některé mám dokonce momentálně kolem sebe, což považuji za obrovské štěstí! Právě oni jsou pro mě tou životní inspirací. A často také pacienti i jejich rodiče, kteří mají mé velké uznání za to, jak statečně zvládají svou situaci a každý den mi tím připomínají, jak důležitá je v životě pokora.

text: Bc. Romana Půčková
foto: David Černý

 

 

Partneři

© Fakultní nemocnice v Motole 2012. Všechna práva vyhrazena.

Odebírejte novinky (RSS)

Mapa webu

This site is protected by recaptcha and the Google privacy policy and terms of service apply.

developed by MEDIA FACTORY