Fakultní nemocnice v Motole Fakultní nemocnice v Motole

přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Sestry jak je neznáte: Mgr. Alice Řezníčková

jméno: Mgr. Alice Řezníčková
pracoviště: Dětské kardiocentrum, Tým dětské podpůrné a paliativní péče, Tým psychosociální intervenční služby
narozena: v Praze
vystudovala: Střední zdravotnickou školu (obor dětská sestra), Sociální práci se zaměřením na komunikaci a aplikovanou psychoterapii (Mgr.)

představa o povolání: Vždy jsem chtěla pracovat s dětmi. Původně jsem toužila být učitelkou v MŠ, ale pak jsem byla po úrazu delší čas hospitalizovaná a změnila jsem názor.
nejoblíbenější činnost: Pěší a vodní turistika
představa ideální dovolené: Poznávání nových krajů plných vody, lesů a hor v neobydlené, divoké přírodě.
oblíbená kniha/film: knihy Květy Legátové a I.D.Yaloma
životní motto/krédo: „Hrdinství není jenom něco mimořádného udělat, ale také něco mimořádného vydržet, zpracovat a v dobré obrátit.“

Kdy jste se rozhodla pro práci ve zdravotnictví a kdo nebo co Vás přivedlo na tento nápad?

Když jsem zjistila, že ze zdravotních důvodů nemohu studovat Střední pedagogickou školu, byla další volba jasná – budu tedy dětská setra. Ve čtrnácti letech jsem neměla primárně potřebu pomáhat, spíše mi šlo o kontakt a komunikaci s dětmi.

Vzpomínáte si na svůj první pracovní den ve FNM?

Ano, pamatuji si jej dost živě. Nastupovala jsem na pooperační JIP Dětského kardiocentra FNM začátkem 80. let minulého století, a ač jsem během odborné praxe prošla různá pediatrická pracoviště, zde jsem se poprvé setkala s jednorázovými pomůckami, infuzními pumpami a dalšími speciálními přístroji, které jsem do té doby nikde neviděla a neobsluhovala. Byl to pro mě děs i výzva zároveň.    

Pracujete v Dětském kardiocentru. Co Vás přivedlo právě k tomuto oboru?

K dětské kardiologii a kardiochirurgii mě přivedla náhoda. Chtěla jsem pracovat s dětmi, bydlela jsem na dohled Motolské nemocnici, Kardiocentrum bylo nové, moderní pracoviště. Chtěla jsem zkusit, zda to zvládnu. V průběhu let jsem postupně pracovala v různých sesterských pozicích, až jsem se „našla“ v psychosociální oblasti – provázím a podporuji rodiče či blízké těžce nemocných pacientů. Ať již rodiče dětí se srdečním onemocněním, rodiny dětí v péči Dětského podpůrného a paliativního týmu nebo blízké pacientů naší nemocnice, kteří prožívají náročnou, pro ně nadlimitní situaci, a potřebují podporu a péči zdravotnického interventa.       

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pro práci ve zdravotnictví?

Určitě psychickou odolnost, výdrž, pokoru, respekt k druhým lidem, ochotu spolupracovat a průběžně se učit, odvahu… Ve zdravotnictví není člověk sám za sebe, jde o týmovou práci a to může být mnohem náročnější, než se zdá. Směrem k pacientům a jejich rodinám především trpělivost, empatii, vlídnost, zodpovědnost a zájem pomáhat lidem v nouzi.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který Vás nejvíce potěšil nebo pobavil?

Konkrétní příběh si nevybavuji, ale vždy mám radost, když vyléčené dítě spolu s rodiči odchází domů a poděkují nejen za úspěšnou léčbu, ale i vstřícný přístup a laskavé jednání celého týmu.

Jak relaxujete, co je podle Vás ten nejlepší odpočinek?

Ráda plavu, jezdím na kole i na lodi a chodím po horách. Hodně čtu a plánuji vrátit se k malování, modelování a výtvarničení všeho druhu. Jako malá jsem pořád něco vyráběla a moc mě to bavilo.  

Jaký byl Váš největší dětský sen?

V dětství jsem chodila do vodáckého oddílu a jezdila na všech možných lodích a lodičkách. Sjížděli jsme řeky, jezera i rybníky, jen moře bylo tenkrát nedostupné. Moc jsem si přála plavit se na plachetnici po průzračném, protepleném jižním moři, navštívit ostrůvek s palmami, utrhnout si tropické ovoce. Sen se mi nesplnil, naopak mě okouzlila Skandinávie, tam bych se chtěla ještě někdy vrátit.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu? 

Nevím, jestli zaručený nebo bizardní, ale mně pomůže vždy pobyt v přírodě. Za každého počasí, bez ohledu na roční dobu. Nejen že se „kochám“ krásou kolem, ale často také uvolňuji nahromaděné napětí a emoce hlasitým zpěvem, křikem, nebo i svobodným řevem. Nikoho neruším a nevyděsím, příroda to unese a mně je lépe na těle i na duši.       

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála

Mám tříletou vnučku. Zvídavou, vtipnou a upovídanou. Často něco “dospěláckého“ komentuje, s vážným výrazem a důležitým pokyvováním hlavou. Ta je častým zdrojem mého veselí a radosti ze života.          

Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?

Viktor Emil Frankl, rakouský neurolog, psychiatr a psychoterapeut, který přežil vyhlazovací koncentrační tábor a na základě těchto hrůzných zážitků a zkušeností vytvořil nový psychoterapeutický směr – logoterapii (léčba "touhou po smyslu“).

text: Mgr. Alice Řezníčková
foto: David Černý

 

Partneři

© Fakultní nemocnice v Motole 2012. Všechna práva vyhrazena.

Odebírejte novinky (RSS)

Mapa webu

developed by MEDIA FACTORY