Fakultní nemocnice v Motole Fakultní nemocnice v Motole

přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Sestry jak je neznáte: Pavel Mucha, DiS.

jméno: Pavel Mucha, DiS.
pracoviště: LDN - centrum následné péče, 13. stanice 
narozen: 22. 6. 1989 
vystudoval: SZŠ Kroměříž, Konzervatoř Jaroslava Ježka 

 

představa o povolání: Vydat vlastní CD, natočit videoklip k vlastní písni a především koncertovat a bavit lidi. 
nejoblíbenější činnost: Nejraději ze všeho si zahraju na klavír nebo na garmošku. 
představa ideální dovolené: Není pro mě důležité kde, ani ve kterou roční dobu, ale na ideální dovolené se vidím se svými nejbližšími přáteli společně s ženou, dcerou a ideálně s nějakou chůvou. 
oblíbená kniha/film: Hvězdná brána 
životní motto/krédo: Chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se chovali oni k Tobě. 

Vy se dlouhodobě profesionálně věnujete hudbě. V době pandemie jste se ale rozhodl, že nabídnete svou pomoc Fakultní nemocnici v Motole. Co Vás přivedlo na tento nápad?

Je to vlastně hrozně jednoduché. Já jsem vystudoval „zdravku“ ze stejného důvodu, kvůli kterému teď pracuji v nemocnici. Pocházím z hudební rodiny a každý z nás se živí buď hraním nebo učením na hudební nástroj. A můj děda byl muzikat a švec. V podstatě se živil obojím a ještě k tomu dělal ve zbrojovce. To on mě v patnácti přivedl na nápad, že mít v záloze druhý obor je fajn. Když vláda vyhlásila nouzový stav, byl jsem v šoku, najednou mi to zrušilo plány na celé měsíce dopředu, ne-li na celý rok. Trvalo mi ještě nějakou chvíli, než jsem vstřebal tu informaci, že se nebude koncertovat, Janek Ledecký nám všem volal osobně, že se ruší koncerty. A pak jsem začal přemýšlet, co budu dělat. Nedošlo mi to hned, ale asi za půl hodiny. Ale když mi to došlo, měl jsem jasno, že se poptám v nejbližší nemocnici na pracovní místo a tou je právě Motol. 

Vzpomínáte si na svůj první pracovní den ve FNM?

První den si pamatuji. Poslali mě pro pracovní oblečení a to musíte jet několika výtahy a projít několik dlouhých chodeb do suterénu nemocnice a pak kolem vás jezdí roboti a nikdo vás na to předem neupozorní, takže se ocitnete v prostředí jako z poslední scény Marečku, podejte mi pero. Já jsem na to hleděl jak blázen a musel jsem se smát. Potom jsem přišel na oddělení, přivítala mě staniční sestra a dala mi jednorázový respirátor. Pak jsme se v těch maskách seznamovali a já nevěděl, jestli mám podat ruku, nebo nemám podat ruku, protože třetího dubna byla fakt ještě hysterie na vrcholu. Ale všichni na mě byli milí a já byl zase milý na ně. Potom mi ukázali kde co je a rovnou jsem šel pracovat. Ještě si vzpomínám, že jsem byl překvapený, jak je oproti zbytku Motola ta budova stará. Řekl bych až zchátralá. 

Pracujete v Léčebně pro dlouhodobě nemocné. Proč jste si vybral právě tento obor? 

 (smích) No já si ten obor nevybral právě. Když jsem své ženě 12. března sdělil, že bych rád nastoupil do nemocnice, abychom měli nějaké příjmy, tak se bála o naši malou. Po týdnu přišla s tím, že její kamarádka v Motole pracuje a zeptá se, jestli by mě vzali i přesto, že chci pracovat jen po dobu nouzového stavu. Kamarádka se zeptala vrchní sestry na CNP a tím pádem jsem tady. Mám ovšem zkušenost s LDN Zelený pruh, kde jsem pracoval při konzervatoři, takže můžu říct, že jsem věděl, do čeho jdu. Vlastně jsem si myslel, že vím, do čeho jdu. Oni mě tam tehdy zaměstnali jen jako ošetřovatele, takže poprvé pracuji jako sestra až tady. 

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pro toto povolání?

 Ve škole nám pořád říkali, že je velmi důležitá empatie. Já si nedokážu představit, jaké to je, být v kůži některého z našich pacientů. Ale snažím se představit si, že by na LDN leželi můj děda nebo babička a starat se o pacienty podle toho. A někdy, když to nejde, příjde na řadu podle mě další důležitá vlastnost. Trpělivost. 

Pacienty z LDN navštěvujete i ve volném čase, abyste je potěšil hudbou, jaké jsou reakce?

Tak ze začátku byl zákaz návštěv a myslím si, že ten zážitek byl pro ně silný. Musí to být těžké, když vám hlava funguje, ale tělo neposlouchá. A nikdo z rodiny za vámi nesmí a ani vám nesmí nic přinést. Tedy kromě těch nejdůležitějších věcí. Pacienti byli odkázáni jenom na nás. Na většině pokojů nebylo slyšet nic, než ticho celý den, každý den. Bylo mi z toho smutno a zeptal jsem se, jestli bych jim alespoň já mohl zpříjemnit pobyt tím, že jim zahraju na garmošku a zazpívám. Když se návštěvy povolily, měl jsem tady jeden malý koncert pro pacienty, který uspořádali dobrovolníci. Ti každé pondělí mají u nás v prvním patře, kde je jedno staré křídlo Kroužek zpívání. Sice by vážně potřebovalo naladit, ale i tak je skvělé, že tu je. 

Jak relaxujete, co je pro Vás ten nejlepší odpočinek?

 Když si chci fyzicky odopočinout, tak sebou fláknu na gauč a zapnu si oblíbený seriál nebo dobrý film, nejlépe se svojí ženou. Ale když jsem fit a mám chvilku času pro sebe, tak nejradši pařím počítačovou hru. Ale netvrdím, že to je nejlepší odpočinek. 

Jaký byl Váš největší dětský sen?

 Netuším, jestli jsem měl nějaké velké sny, ale od malička miluju přírodu. Četl jsem přírodopisné encyklopedie s obrázky, maloval jsem si zvířata a chtěl jsem být přírodověděc nebo veterinář. 

Má podle Vás práce zdravotníka a práce muzikanta nějaké společné atributy?

 Pravda je, že obě povolání pracují s lidmi. Ale jde o zcela rozdílné přístupy. Já například, když hraju na nějaké té svatbě, tak se snažím mluvit s lidmi, zjistit si odkud jsou a trochu si otipovat, jaké písně by se jim mohly líbit. Jsem v roli showmana, který se snaží splnit všechna klientova přání. Ale v roli sestry nejde o show a ze začátku jsem kvůli tomu měl problém s časem. Zkrátka nemůžete splnit všechna přání, jinak nestihnete splnit svoji práci. 

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmál?

 Nejvíc mě teď rozesmívá moje dcera, šestého září bude mít druhé narozeniny a už teď nezavře pusu. 

Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?

 Já asi nedokážu říct jednoho člověka. V životě mě ovlivnilo mnoho lidí. Mám moc rád český jazyk a textaře, kteří to s ním umí a jsou vtipní. Především Jiří Suchý, Zdeněk Svěrák nebo Marek Eben. 

text: Pavel Mucha
foto: David Černý & Ivan Krejza

Vydáno v zářiovém vydání časopisu MOTOL in

 

Partneři

© Fakultní nemocnice v Motole 2012. Všechna práva vyhrazena.

Odebírejte novinky (RSS)

Mapa webu

developed by MEDIA FACTORY