Fakultní nemocnice v Motole Fakultní nemocnice v Motole

přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Sestry jak je neznáte: Pavlína Ungrová

jméno: Pavlína Ungrová  
pracoviště: Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku 1. LF UK a FN Motol - Audiologické oddělení
narozena: 23. 7. 1971, v Nymburce
vystudovala: SZŠ Olešská, detaš. pracoviště SZŠ Ruská, PSS ARIP - specializace dlouhodobá příprava pro práci v audiometrii
 

představa o povolání: péče, pomoc a starost o ty, kteří to potřebují
nejoblíbenější činnost: houbaření, procházky se psem, plavání, návštěva divadla, posezení s přáteli, vaření, relax se sklenkou dobrého vína...
představa ideální dovolené: aspoň měsíc v Anglii, tři týdny relaxovat v Cornwallu, týden si užít divadlo v Londýně
oblíbená kniha/film: Saturnin, Pán prstenů / Limonádový Joe, Amadeus
životní motto/krédo: Nepropadejte panice!

Kdy jste se rozhodla, že se stanete sestrou a kdo nebo co Vás přivedlo na tento nápad? Rozhodla jsem se na druhém stupni základní školy, bavilo mne ošetřovat rány, nevadila mi krev, jezdila jsem na zdravotnická soustředění, která tehdy pořádal ČČK, a kde jsme se učili poskytovat první pomoc. Byla jsem takový ten „mladý zdravotník“ s brašnou na první pomoc i ve škole a na výletech :-)

Vzpomínáte si na svůj první pracovní den ve FNM? Velmi dobře! Bylo to 1. září 1989. Tehdy byla naše klinika ještě součástí Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Do Motola jsme se stěhovali na přelomu let 1997 a 1998. Nastupovala jsem spolu s nejlepší kamarádkou. Ujala se nás vrchní sestra, kamarádku „vysadila“ v 1. patře na lůžkové stanici a mě, k mé neskonalé hrůze, dovedla na JIP. Vůbec jsem netušila, co si tam počnu, o oboru jsem mnoho nevěděla, o intenzivní péči pak vůbec nic! Byla jsem tak nervózní, že když přišla staniční sestra, vrhla jsem se k ní, začala se překotně představovat a třásla jí pravicí. To bylo tedy entrée:-)

Pracujete na Klinice otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku. Co Vás přivedlo právě k tomuto oboru? Vlastně to byla náhoda. Původně jsem si podávala přihlášku na pedagogickou fakultu, obor logopedie. Připravená jsem byla, nejspíš bych u přijímacích zkoušek uspěla. Nakonec jsem se rozhodla, že tam nepůjdu. Takový závan rebelie. Místo toho jsem odjela na hory. A nikdy jsem nelitovala. Od známého jsem se dozvěděla, že ORL klinice se nedostává sester, tak jsme to s kamarádkou zkusily. Na JIPu jsem pracovala až do roku 2001, práce mne nesmírně bavila, ačkoliv začátky byly těžké – nedostatek personálu, minimální přístrojové vybavení, psychicky i fyzicky náročná práce. Byly to doby, kdy na osm lůžek sloužila jedna sestra. Nebyl žádný pomocný personál, když nepřišla uklízečka, bylo nutné udělat i její práci. To všechno jednoho zocelí. Na klinice byl výborný kolektiv, přátelská atmosféra a na JIPu skvělá parta. S příchodem do Motola jsme si s kolegyněmi náš nový JIP doslova vymazlily. Zlepšilo se vybavení, bylo více personálu, rozšířila se operativa, práce byla ještě zajímavější. Bohužel, ze zdravotních důvodů jsem musela odejít. Naštěstí jsem neodešla daleko. Na klinice se tehdy uvolnilo místo na audiologii, takže jsem jednu vysoce odbornou práci, vyměnila za jinou. V rámci oboru i kliniky. Audiologie vychází z ORL a z foniatrie. Věnuje se péči o lidský sluch a vše, co s ním souvisí. Je důležitá i pro další lékařské obory, pomáhá s diagnostikou nejen poruch sluchu a rovnováhy, ale také metabolických poruch, neurologických onemocnění, infekčních chorob, ototoxicity léků, je přínosná pro traumatologii hlavy, řeší komunikační problémy a pracovní rizika. Je to takový mix medicíny, fyziky a akustiky. Staří audiologové dokázali jen s pomocí soustavy ladiček, perfektně vyšetřit sluch. My na to dnes máme audiometry, přístroje, které umí generovat čisté tóny – ty se v přírodě nevyskytují. Ladičky ale dobrá audiologická sestra umí používat stále. Vyšetření sluchu může trvat deset minut, ale také hodinu. Záleží na stupni sluchové vady a na škále testů, které je nutno provést. Lékař pacienta vyšetří klinicky, provede mu otoskopické vyšetření pod mikroskopem a pak je na nás, abychom provedly audiometrii. Pro různé sluchové vady existuje mnoho testů, ty musíme znát a vhodně jimi doplnit vyšetření. Na základě našeho vyšetření, pak lékař stanoví nebo potvrdí předpokládanou diagnózu. Ne každou sluchovou vadu lze vidět mikroskopem, či ozřejmit zobrazovací metodou. Pak se musí lékař spolehnout na výsledky sluchových testů a je-li to nutné, zvolit operační řešení. Vždy nás s kolegyněmi potěší, když nám operatér přijde říci, jak operace probíhala, a že se potvrdily výsledky vyšetření. Je fajn mít zpětnou vazbu. Audiometrických vyšetření je mnoho, u některých je nutná aktivní spolupráce pacienta, jiná jsou objektivní, a lze je provést i tam, kde pacient, často účelově, nespolupracuje. Spolu s vyšetřením sluchu, provádíme i vyšetření rovnováhy: videonystagmografii, videookulografii, evokované vestibulární potenciály a další. Jsou to složitá, časově náročná vyšetření. Naše klinika se věnuje léčbě pacientů s nádory sluchového nervu. Jsou pacienti, kteří se dlouhodobě sledují, u jiných je indikován operační výkon. Všichni však musí projít (často opakovaně) podrobným vyšetřením sluchu a rovnováhy. Celá baterie testů je časově náročná, trvá přibližně dvě a půl až tři hodiny. Pro pacienty je to obtížné a únavné, protože při většině testů musí být bdělí a udržet pozornost. Je proto milé, když nám po vyšetření děkují za trpělivost a chválí nás, že takto podrobně a pečlivě ještě vyšetřeni nebyli :-) Naši klienti jsou často těžce nedoslýchaví, součástí audiologického oddělení je i ambulance pro korekci sluchových vad, vyšetřujeme i kandidáty kochleárních implantátů. Zde bývá komunikace někdy obtížnější. Je velmi důležitá trpělivost a pochopení ze strany personálu. Lidé mají obvykle tendenci na nedoslýchavé křičet, dělají tu chybu, že se k nim při řeči otáčejí bokem či zády. Stačí ale mluvit na nedoslýchavého přímo, pomalu a zřetelně artikulovat. Mnozí z nich si totiž dopomáhají při komunikaci odezíráním. V současné době, kdy máme všichni zakrytá ústa, je komunikace s nedoslýchavými ještě složitější. Naštěstí jsme vybaveni štíty, díky kterým se můžeme lépe domluvit. Pacienti nejsou tolik stresováni komunikační bariérou. Opravdu mě potkalo velké štěstí, že jsem mohla jednu odbornou práci vyměnit za jinou, která mě baví stejně. Audiologie je velmi těžký obor, nenechá vás zakrnět, musíte stále přemýšlet, počítat, všechno testy musí do sebe zapadat. S láskou vzpomínám na bývalou staniční sestru Jarušku Plzákovou. Byla nesmírně pracovitá, obětavá a laskavá. Než nastoupila do funkce staniční, byla audiologická sestra. Vždycky nám říkala, že dobrou audiologickou sestrou se člověk stane nejdříve za pět let. Měla pravdu.

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pro toto povolání? Pokoru, soucit, laskavost, trpělivost, vnitřní sílu, empatii – té celkem dost, aby mu nějaká vydržela i po všech těch létech, strávených v zaměstnání. Ochotu učit se novým věcem, schopnost dobře komunikovat, trochu té přirozené inteligence, která není jen o biflování příruček a návodů.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který Vás nejvíce potěšil nebo pobavil? Za těch bezmála 32 let, se takových pacientů jistě najde hodně. Ale mě potěší každý, kdo poděkuje, pochválí naši práci a rád se k nám vrací. Často nám pacienti říkají, že se u nás necítí jako v nemocnici na vyšetření. Audiologické pracoviště, především pak tiché komory, ve kterých většina vyšetření probíhá, musí být odhlučněné. Máme všude koberce a to působí útulně a domácky.

Jak relaxujete, co je podle Vás ten nejlepší odpočinek? Tím, že pracuji s lidmi a musím neustále komunikovat, mám v soukromí ráda klid. Při cestě do práce a domů mám sluchátka, poslouchám (ne hlasitou!) hudbu, mluvené slovo. Tím si odpočinu, nevnímám tolik okolí a hluk. Ráda vařím a peču pro rodinu a pro přátele, hlavu si vyčistím při procházkách s pejskem. Pomůže dobrý film a knížka. Moc ráda plavu, když je to možné, chodím aspoň třikrát týdně plavat, do vířivky, do páry. Už se těším, až to zase půjde. Chybí mi divadlo, živá kultura… Více než deset let jsem pracovala v zákulisí několika divadelních produkcí, trávila jsem tam všechny volné večery a víkendy. Tahle doba je těžká a složitá pro všechny…  

Jaký byl Váš největší dětský sen? Děti mají spoustu „největších“ snů… Od mala jsem milovala Anglii. Přečetla jsem o ní každičkou knihu, co byla k mání, koukala na seriály, filmy. Moc jsem si přála, podívat se tam. To se mi, naštěstí, opakovaně splnilo. Mám tam přátele, miluji anglický venkov, ale také Londýn s jeho úžasnou divadelní scénou. Deset divadelních představení v pěti dnech, to pro mě není žádný problém. Moje srdce patří Albionu a Shakespearovi.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu? Dostatek spánku, snažit se „vypnout“, odfiltrovat špatné zprávy, nesledovat televizi, maximálně si pustit nějaký pěkný film, vzít si knížku, k tomu dobrý čaj nebo sklenku vína. Pročistit si hlavu na čerstvém vzduchu, udělat si radost nějakou maličkostí. Těšit se ze společnosti nejbližších.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála? Směji se často a ráda. V této těžké době je to obzvláště potřeba. V práci jsme dobrá parta, umíme se pořádně od srdce zasmát.

Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací? Moje maminka. Neměla to v životě jednoduché, ale svou pílí, pracovitostí, optimismem a humorem, se dokázala vždy s problémy poprat. Myslím, že mě vychovala dobře a jsem jí za to nesmírně vděčná.

text: Pavlína Ungrová foto: David Černý 

 

 

Partneři

© Fakultní nemocnice v Motole 2012. Všechna práva vyhrazena.

Odebírejte novinky (RSS)

Mapa webu

This site is protected by recaptcha and the Google privacy policy and terms of service apply.

developed by MEDIA FACTORY