Fakultní nemocnice v Motole Fakultní nemocnice v Motole

přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Sestry jak je neznáte: Marie Dimitrovová

jméno: Marie Dimitrovová
pracoviště: Pneumologická klinika 2. LF UK a FN Motol
narozena: 11. 4. 1950
vystudovala: Střední zdravotnická škola Kladno

 

představa o povolání: Když mi bylo 13, ležela jsem v nemocni v Krči a tam jsem viděla sestřičky v krásných bílých uniformách a čepičkách, viděla jsem tu péči a to jak tu práci dělají z přesvědčení a zkrátka jsem si tehdy řekla, že do toho jdu.
nejoblíbenější činnost: Já ráda uklízím, vařím a nejvíc miluji čas strávený s vnoučaty.
představa ideální dovolené: Na chalupě v Jižních Čechách - vnoučátka, opalování, koupání, křížovky.
oblíbená kniha/film: Mám ráda cestopisy a životopisy, moje oblíbená je biografie Sophie Loren
životní motto/krédo: „Jen málo věcí je silnějších než láska rodiny.“

Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou a kdo nebo co Vás přivedlo na tento nápad?

Já jsem od malička hrála na housle a pak, když mi bylo 13 let, jsem musela na tonzilektomii do nemocnice v Krči. Lékař, který mi trhal mandle, byl shodou okolností můj strýček a tehdy se mě zeptal: „Tak co, jak se Ti tady líbí?“ a mě se líbilo, práce sestřiček, ty jejich šatičky a škrobené čepičky. No a bylo jasno.

Co Vás na této práci nejvíce „baví“ – dá-li se to tak říct?

Nejvíc mě baví ta komunikace s pacienty a starat se o ně. Samozřejmě všechna ta dokumentace a papírování nás od toho trochu odvádí, ale chápu, že to musí být. Jsem tady ráda, mám ráda kolektiv, prostě mě to naplňuje a dává mi to náboj.

Pracujete na Pneumologické klinice. Proč jste si vybrala právě toto pracoviště a měnila byste za jiný obor?

K tomu vedla dlouhá cesta. Já jsem v roce 1969 nastoupila do motolské nemocnice na neurologii. A tady jsem se poznala s mým budoucím manželem, který tu stavěl dětskou nemocnici. Manžel pocházel z Makedonie (tehdejší Jugoslávie) a tak jsme se odstěhovali. Já jsem tam začala pracovat právě na pneumologii a později na neuropsychiatrii, to byla moc zajímavá práce, bavilo mě to. V roce 1990 se moje dcera kvůli studiu mezinárodních vztahů vrátila sem do Česka a v roce 1991 syn v Makedonii odmaturoval a byla válka. Syn dostal povolání na srbskou frontu a můj tehdejší šéf mi řekl, že musíme rychle odjet nebo už syna neuvidím. Bylo to smutné, opouštět přátelé, úplně jiný životní standard, krásné podnebí. Ohrid je nádherné město, čisté pláže, v obchodech police plné zboží. Když jsme se vrátili do Čech, zůstala jsem věrná Motolu, protože jsem tu dostala místo hned po maturitě a tak jsem se šla ptát zase sem. A potkala jsem holky, které se mnou dělaly na neurologii a ty právě v té době pracovaly tady na Pneumologické klinice. Slovo dalo slovo, a protože na plicním potřebovali sestry, tak jsem hned nastoupila a teď jsem tady od té války už 26 let.

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pro toto povolání?

Měl by mít cit pro tu práci, měl by jí mít rád a umět se vcítit do pacientů a podle toho se k nim chovat.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který Vás nejvíce potěšil nebo pobavil?

Měla jsem noční s jednou nejmenovanou paní doktorkou a asi v půl třetí ráno přivezli z urgentního příjmu dědečka (86 let), v dokumentaci bylo psáno, že pacient hůře slyší. Paní doktorka seděla za počítačem, pročítala dokumentaci, otočila se na dědečka a hlasitě povídá: „Jak se cítíte?“ a dědeček na to: „Já dobře a jak, Vy? “Paní doktorka si něco zapsala do počítače a pokračovala ještě hlasitěji a s výraznou artikulací: „Jak dlouho máte teploty?“ a dědeček se na mě podíval a povídá: „Co jí je?“

Jak relaxujete, co je podle Vás ten nejlepší odpočinek?

Já bydlím na Berounsku, v bytě nad nádražní výletní restaurací a tak si ráda poslechnu muziku, co tam hrají, to je život jako v „Jugošce“ :-)

Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?

Možná to bude znít jako fráze, ale určitě to byli moje rodiče. Měla jsem báječné rodiče, skvělého taťku, který vždycky žehlil moje průšvihy :-) Takže životní inspirací pro mě vždycky byla rodina.

Jaký byl Váš největší dětský sen?

Do 13 let stát se houslistkou, od 13 let stát se sestřičkou.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?

Já jsem vždycky měla ráda muziku a to je i moje terapie. Člověk je také občas smutný, někdy se nevyhneme životním situací, kdy se tomu nedá ubránit. To já si pak pouštím muziku z 80. a 90. let, Joe Cockera nebo Tinu Turner, to je pro mě ten nejlepší lék. A také ráda luštím křížovky a čtu životopisy slavných.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?

Já se směju pořád, mám dobrou partu, dobrý kolektiv, vždycky si máme co říct.

 

Partneři

© Fakultní nemocnice v Motole 2012. Všechna práva vyhrazena.

Odebírejte novinky (RSS)

Mapa webu

developed by MEDIA FACTORY