Fakultní nemocnice v Motole Fakultní nemocnice v Motole

přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

Terapie: Canisterapie v FN Motol

Canisterapie je podpůrná metoda, která využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka. Autorem termínu canisterapie se stala Jiřina Lacinová v roce 1993. Základem slova je canis (pes, latinsky) a terapie (léčba, řecky). Tento název se používá v ČR a také v dalších zemích. V dnešní době se s canisterapií můžeme setkat, jak ve zdravotnických, tak sociálních a kolských zařízeních. Můžeme ji vidět jak u dětí, tak dospělých. Využívá se například u dětí s mentálním, či fyzickým postižením, s poruchami autistického spektra, u seniorů s demencí, pacientů po cévních mozkových příhodách, u psychiatrických pacientů apod. Pestrost klientů a pacientů je pro canisterapii opravdu široká, stejně tak jako její účinky. Je vypozorováno, že pozitivně působí na fyzickou, psychickou i sociální pohodu člověka.

Formy canisterapie: zaměřené na rozdíl mezi AAA – AAT

Canisterapie má několik forem.  Obecně se rozděluje podle toho, jak na pacienta působíme. Nejedná se vždy o terapii, jak by mohlo být z názvu zavádějící. Pokud praktikujeme canisterapii  můžeme se zaměřovat na AAA – aktivity se psem, AAT – terapii se psem, AAE – edukaci se psem nebo AAC -  krizovou intervenci.  Všechny tyto formy mají svá daná specifika.

Rozdíl mezi jednotlivými formami má tedy jasnou hranici. Pokud praktikujeme aktivity se psem (AAA), spontánně nabízíme pacientům aktivity, které máme se svým čtyřnohým pomocníkem připravené. Může to být například házení balonkem, česání hřebeny, zkoušení triků a poslušnosti, rozepínání obojků, vodění psa na vodítku, přikládání psa na lůžko apod. Při aktivitách se však nemusíme cíleně zaměřovat na procvičování určitých oblastí pacienta, kterými mohou být např. jemná, hrubá motorika, řečové dovednosti apod.

Na rozdíl od toho u terapie se psem je jasně stanoven cíl a kroky. Do canisterapeutické jednotky, tak jsou zařazovány aktivity, které cíleně působí na určitou oblast pacienta, kterou je potřeba podpořit. Mohou jimi být například již zmíněná jemná a hrubá motorika nebo řečové dovednosti. Důležité je, že terapie je vedena odborníkem např. fyzioterapeutem, psychologem, logoterapeutem či speciálním pedagogem, který má sám svého canisterapeutického psa anebo může odborník spolupracovat s canisterapeutem (v našem případě dobrovolníkem se psem).

Nemocniční prostředí a canisterapie  

Nemocniční prostředí je pro psa i dobrovolníka velice náročné, proto je důležitá odborná, pečlivá a citlivá příprava.  Dobrovolník i pes si musí zvyknout a být připraveni na dodržování přísných hygienických opatření, setkávat se s vážnými diagnózami pacientů, dodržovat režim nemocnice a zvládat své emoce i emoce pacientů. Pro kvalitní canisterapii je důležité předem stanovit podmínky pro vykonávání, kterými jsou prostor, čas, délka návštěvy, forma a počet účastníků. Ve Fakultní nemocnici v Motole je program canisterapie koordinován Dobrovolnickým centrem. Pro dobrovolníky se psem má DC FN Motol vypracovanou canisterapeutickou přípravu. Canisterapie je řízena interní směrnicí, kde jsou stanoveny všechny podmínky. Dobrovolníci se svými psy navštěvují pravidelně pacienty na Klinice dětské neurologie, neurochirurgie, psychiatrie a ARO. Dále docházejí pravidelně také za dospělými pacienty do Centra následné péče. Věnují se jak individuální, tak skupinové canisterapii. Dobrovolnické centrum také pořádá skupinová setkání pro pacienty, kde se sejde více canisterapeutických týmů takzvané „Psí dny“. Na základě pozitivních zpětných vazeb od rodičů, zdravotního personálu a bezprostředních reakcí pacientů můžeme říci, že canisterapie je oblíbená. Pacienty návštěvy většinou potěší, odpoutají je od myšlenek na svoji nemoc, což není vůbec málo v tak náročném prostředí, kterým nemocnice je. Dobrovolník je označen žlutým tričkem a visačkou, canisterapeutický pes má postroj nebo šátek a vodítko červené nebo modré barvy. V rámci programu zooterapie do nemocnice za pacienty také docházejí dobrovolníci s dalšími zvířaty, jako jsou například strašilky, zakrslí králíci, morčata, papoušek apod. I tito malí pomocníci mají pozitivní vliv na pacienty.   

Příprava dobrovolníka a psa

Na canisterapii neexistuje žádné plemeno, které by bylo vhodné či nevhodné. Vždy musí mít pes radost z kontaktu s člověkem, být dobře socializovaný, a připravený na nevšední situace, se kterými se v nemocnici potká. Je opravdu celá škála plemen, která za pacienty dochází, od jorkšírského teriéra, přes pudly a křížence, až po chrta nebo rotvajlera.  Neméně důležitý je i samotný vztah pes – majitel. Při canisterapii totiž tvoří tým, ve kterém se spoléhají jeden na druhého.  

Než začne canisterapeutický tým docházet k pacientům, prochází dlouhou „cestou“- školením. Příprava je zaměřena jak na dobrovolníka, tak na psa. Začíná úvodním pohovorem dobrovolníka s koordinátorem pro canisterapii. Po té dochází samotný dobrovolník na náhledy canisterapie již zkušených týmů, kde má možnost nahlédnout, jak na skupinovou, tak individuální canisterapii  na různých odděleních. Jeho pes zatím musí také projít takzvaným „testováním“. Nesmí vykazovat v nemocničním prostředí známky bázlivosti, strachu, nepřiměřené reakce, či dokonce agresivitu.  Na konci této „cesty“ projde tým ještě závěrečným školením a složí  canisterapeutickou  zkoušku, kde dostává doporučení pro docházení za dospělými či dětskými pacienty, nebo zda je vhodný na skupinové či individuální docházení.

Pudlové Sofi a Cipísek v Centru následné péče  

Sem tam se u nás objeví pejsci, které nelze přehlédnout. Příkladem jsou dva roztomilí pudlové Sofi a Cipísek, kteří vypadají, jakoby si právě odskočili z přehlídkového mola. Vždy vykoupaní, načesaní a ozdobeni mašlí. Pravidelně docházejí na skupinovou canisterapii do Centra následné péče. Pacienti vždy s nadšením očekávají, jakou barvu ozdob budou mít, a v jakém sestřihu se tentokrát objeví.…  Obzvlášť pánové však bývali v tomto trošku zklamaní. Přeci jen by si představovali nějakého pořádného psa…. Nějakého velkého, huňatého, a hlavně… bez mašlí. Když ale dobrovolnice Laura začne s pudlíky obcházet pacienty, kteří si je můžou hladit a dát jim pamlsky, rychle všichni zjišťují, že to nejsou takové princezny, jak se na první pohled zdálo. Pod ofinou se ukrývá ten upřímný psí pohled, a kudrnatá srst je na dotyk jako z plyše. Navíc na nikom nezanechá ani chloupek (pudl je jedno z málo plemen, které nelíná). Když pak začne dobrovolnice vyprávět různé psí příběhy, a nejoblíbenější je ten, kdy načesaná Sofi nahání po lese kance, nikdo už nepochybuje o tom, že má před sebou opravdové a pořádně statečné psy! Na konec ještě pejsci předvedou, jak umí poslouchat. Předvádí nejen cviky z klasické poslušnosti, ale také pár veselých kousků pro zasmání.  Radost v očích pacientů a příjemná atmosféra se nedá slovy popsat.  Věříme, že si krásné chvíle strávené se čtyřnohými pomocníky každý účastník zapamatuje a uchová v sobě co možná nejdéle…….

Použitá literatura: 
Velemínský, kol. autorů, Zooterapie ve světě objektivních poznatků, Dona,2007.
DC FN Motol, Základní otázky o canisterapii v nemocnici, 2017.

text: Bc. Jana Hurdová - metodik canisterapie a zooterapie - Jana Jirsová, koordinátorka canisterapie a zooterapie
foto: iStock

 

Partneři

© Fakultní nemocnice v Motole 2012. Všechna práva vyhrazena.

Odebírejte novinky (RSS)

Mapa webu

developed by MEDIA FACTORY