Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou a kdo, nebo co Vás přivedlo na tento nápad?

Já jsem měla naprosto jasno odmalička. Když mi bylo asi devět let, strávila jsem v roli pacienta delší čas v nemocnici. Laskaví lékaři i sestřičky na mě udělali obrovský dojem. Myslím, že tohle byla definitivní tečka za rozhodováním o mé budoucí profesní cestě a nikdy jsem nelitovala.

Vzpomínáte na svůj první pracovní den ve FNM?

To už je opravdu hodně dávno. Z personálního oddělení FNM mě tenkrát nasměrovali na nově otevírané oddělení LDN. Měla jsem tam prima staniční sestru i kolektiv a pokud si dobře vzpomínám, tak moje první pracovní nástroje byly kbelík a hadr – uklízeli jsme totiž po malování a připravovali oddělení na příchod pacientů. Mimochodem, ten kbelík a hadr se mi stal osudovým, i na Onkologické klinice jsem začínala stejně a první měsíc jsme s kolegyněmi připravovaly nově vybudované oddělení brachyterapie na zahájení provozu.

Pracujete na Onkologické klinice 2. LF UK a FN Motol, konkrétně na brachyterapii. Co Vás přivedlo právě k tomuto oboru? Můžete nám o brachyterapii říct více?

Při návratu z mateřské dovolené jsem hledala práci v jednosměnném provozu. Zavolala mi kamarádka a řekla, že na onkologii shánějí sestru, ideálně porodní asistentku pro sálek brachyterapie. Na pohovor jsem šla s obavami, přece jen jsem o oboru tolik nevěděla. MUDr. Stankušová, vedoucí lékařka, mi nadšeně ukazovala plány oddělení a vysvětlovala, o čem vlastně brachyterapie je. Když jsem odcházela, řekla: „A rozhodněte se pro nás.“ Rozhodla jsem se a nikdy jsem nelitovala. Je to krásná, zajímavá a smysluplná práce.

Brachyterapie představuje způsob léčby zářením, kdy se zdroj záření zavádí pomocí speciálních katétrů přímo do nádoru (do tělesných dutin, do tkání) nebo do jeho bezprostřední blízkosti (na povrch kůže). Používá se buď samostatně, nebo v kombinaci se zevním zářením nebo jinou onkologickou léčbou. Nejprve se zavede aplikátor – v celkové anestezii nebo bez ní, následuje různě dlouhý proces plánování a pak samotné ozáření, které trvá řádově minuty, a aplikátor se poté odstraní.

Spektrum u nás prováděných výkonů je široké, nejčastěji ale ozařujeme pacientky s gynekologickými nádory (karcinomy hrdla a těla děložního), velkou část naší klientely tvoří pacienti s nemelanomovými kožními nádory, často starší a křehcí, s dalšími přidruženými chorobami. Radioterapie patří mezi velmi rychle se rozvíjející obory medicíny a je zajímavé být součástí léčebného týmu.

Jaký je Váš typický pracovní den na onkologii?

Každý den je trošku jiný. Moje práce je kombinací sálového a ambulantního provozu se vším, co k tomu patří. Ráno s kolegyněmi probereme „co bylo a co nás čeká“. Dál už záleží na skladbě programu. Některý den převažují ambulantní kontroly odléčených pacientů a příjmy pacientů nových, to znamená odběry biologického materiálu, objednávání na vyšetření i na terapii. Jindy trávím většinu času na sálku, asistuji lékařům u výkonů v celkové anestezii i u těch jednodušších, starám se o naše pacienty během plánování ozáření i po něm. Ve spolupráci s lékaři hodnotím poradiační reakce, ošetřuji (převazuji) poradiační kožní reakce, edukuji naše pacienty v péči o kůži a o režimových opatřeních a pokud je potřeba, poskytuji poradenský servis dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu. Spolu s ostatními členy týmu se podílím na výrobě speciálních aplikátorů pro léčbu kožních nádorů. Součástí mé práce je také administrativa nezbytná k zabezpečování plynulého chodu oddělení včetně zásobování materiálem a řešení různých oprav. Snažím se dělat maximum pro to, aby u nás pacienti vnímali prostředí jako přátelské a odnášeli si alespoň trochu optimismu.

Máme skvělý tým, jehož základ tvoří lékaři: radiační onkologové, radiologičtí fyzici, sestry specialistky, radiologičtí asistenti a sanitářka. Několikrát v týdnu se rozšiřuje o anesteziologa a anesteziologickou sestru. S některými kolegyněmi trávím v práci už víc než čtvrt století a i když není každý den růžový, uvědomuji si, jaké mám obrovské štěstí, že mohu dělat práci, kterou mám ráda, s lidmi, které mám ráda a na které se mohu spolehnout.

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví?

Asi od všeho trochu. Měl by být laskavý, empatický, profesionál, respektovat pacienty i kolegy napříč profesemi, mít v sobě pokoru. Týmový hráč, kreativní a ochotný učit se nové věci. To není fikce, takoví kolegové a kolegyně mezi námi opravdu jsou.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který Vás nejvíc potěšil nebo pobavil?

Je těžké vybrat jen jednoho konkrétního. Vzpomínám na pacienta s mnohočetným ulcerovaným karcinomem kůže obličeje. Když přišel na kontrolu asi půl roku po léčbě, chlubil se, jak ho prodavačky v jeho oblíbené cukrárně pochválily, že „vypadá mladší a krásnější než dřív“. Vždycky mě potěší, když se u nás na oddělení pacienti cítí dobře, odcházejí spokojení, s úsměvem, a ti, co jsou v léčbě, také s nadějí, že brzy bude lépe.

Jak relaxujete, co je podle Vás nejlepší odpočinek?

To je různé, podle nálady. Někdy je relax návštěva koncertu nebo divadla, jindy třeba víkend na chalupě a snídaně na verandě s výhledem do zahrady, slunečný den, procházka se psem mé dcery. Je pro mě důležité trávit čas s rodinou a s lidmi, které mám ráda.

Jaký byl Váš největší dětský sen?

Myslíte kromě práce v nemocnici? Vyrůstala jsem jako jedináček a strašně jsem si přála mít sourozence. Po jedenácti letech se mi ten sen splnil a narodila se moje sestra.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?

To tedy nemám. Myslím, že u každého funguje něco jiného. Mně hodně pomáhá poslech hudby a pobyt v přírodě, ze které čerpám energii. A také vědomí, že mám kolem sebe lidi, kteří mě podrží, když to bude potřeba. A v práci se snažím držet hesla „co tě nezabije, to tě posílí“.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?

Zrovna včera ráno s mými kolegyněmi, večer s manželem. Jeho vtipné poznámky mě provázejí životem už mnoho let. Bez dobré nálady by to ani nešlo.

Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?

Moje maminka. Byla pro mě velkým vzorem a kamarádkou zároveň.