Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou a kdo nebo co Vás přivedlo na tento nápad?
Jako dítě jsem měla pocit, že v kolektivu musím pečovat a chránit mladší či slabší. Docela jsem je tím štvala. Ale asi rozhodující bylo, když moje o šest let starší sestra začala studovat zdrávku. Líbily se mi učebnice, a když trénovala injekce.

Jak jste se dostala k práci ve FN Motol? Vzpomínáte na svůj první pracovní den?
Do FN Motol jsem se dostala během studia na vyšší škole. Měli jsme tenkrát praxe na různých odděleních v dětské části. Tak jsem se dostala i na Pediatrickou kliniku. Nejlepší praxe pro mě byla na kojeneckém oddělení. Líbila se mi péče o nemocná miminka. Bylo mi jasné, kde bych chtěla pracovat. Zeptala jsem se tenkrát staniční sestry, zda by mě chtěla, a ona chtěla. Svůj první pracovní den vnímám pozitivně. Šla jsem na pracoviště, které jsem znala z praxe, a nebylo mi cizí.

Pracujete na Pediatrické klinice 2. LF UK a FN Motol. Jak vypadá Váš typický pracovní den?
Teď momentálně působím jako staniční sestra na JIPu, kde jsem vystřídala kolegyni na mateřské dovolené. Byla to pro mě velká změna, protože jsem práci v této pozici neznala a stále se je co učit. Také jsem hodně let byla jen u miminek a najednou jsem byla u dětí 0–18 let.

Do práce chodím kolem šesté hodiny. Začínám pozdravem noční směny a přiznám se, že kávou, projdu si e-maily a zkontroluji v počítači vše, co je potřeba. V 6.30 hod. se předává služba na sesterně a pak se pacienti předávají přímo na pokojích. Každý se pak věnuje svým pacientům a já si procházím oddělení a zajišťuji provozní věci, aby nic nechybělo. V 8 hodin chodíme na vizitu s lékaři a upřesňujeme si, jaký bude další léčebný postup. Řekneme si, jaké příjmy nás čekají (pokud se o nich ví) a kdo se bude překládat a kam. No a pak se snažím být co nejvíc součástí týmu a pomáhat svým kolegům.

Jaké byly Vaše první pracovní zkušenosti ve zdravotnictví? Věděla jste už od začátku, že chcete pracovat na pediatrii?
Na střední škole jsme měli převážně praxe u dospělých. Práce se mi líbila, ale já jsem věděla od začátku, že chci pracovat u dětí. Lákal mě dětský domov. Měla jsem tenkrát pocit, že všechny ty opuštěné děti tam zachráním svojí přítomností. Šla jsem tedy studovat vyšší dětskou a strašně mě to bavilo. Pak ale přišla praxe právě v dětském domově a já si uvědomila, že všechny ty děti nezachráním a že by mi ta práce neseděla.

Naštěstí ve třeťáku přišla praxe u kojenců na Pediatrické klinice a paní Mašková (staniční sestra) rozhodla o mém osudu.

Co Vás na Vaší práci nejvíc baví a zároveň nebaví?
Po 19 letech v Motole nemůžu říct, že mě práce nebaví. Díky bohu. Baví mě pomáhat dětem, dělat jim radost, podpořit jejich rodiny a jakkoli jim ulehčit nelehké období v nemocnici. Někdy opravdu stačí jen to, že z vás někdo cítí pozitivní energii.

Jak se prolíná Váš pracovní a soukromý život? Pozorujete u sebe nějakou profesní deformaci?
Manžel je dobrá vrba. Já jsem asi trochu blázen, práce mě baví a nepociťuji nějakou deformaci. Doma si odpočinu od pracovních starostí a v práci zase od těch domácích. Mám a měla jsem štěstí na kolektiv, ve kterém je mi dobře.

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví?
Myslím si, že by ho to mělo bavit. Měl by mít určitý cit. Kdo chce pracovat u dětí, tak by je měl mít rád a neměl by je srovnávat, protože každé dítě je úplně jiné a může reagovat různě. Děti jsou úžasné a práce s nimi je krásná, ale není to pro každého.

Stalo se Vám někdy, že jste musela využít své zdravotnické vzdělání i mimo nemocnici?
Zatím to nebylo nutné.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který Vás nejvíc potěšil nebo pobavil?
Tak teď naposledy mě potěšila, vlastně nás všechny, naše pacientka, která měla úraz hlavy a propouštěli jsme ji do jiného zařízení jako minimálně reagující a nepohyblivou. A ona přijela za tři měsíce k dekanylaci TSK a mluvila na nás a hýbala se. S maminkou jsme v kontaktu, takže to bylo velmi emotivní a milé setkání.

Jak relaxujete, co je podle Vás ten nejlepší odpočinek?
Já ani nevím. Když je mi dobře v práci, tak nepotřebuji extra relax. Mám ráda teplo, takže se nastavit sluníčku a dát si doma v klidu kávu je prima.

Jaký byl Váš největší dětský sen?
Bydlet na pláži u moře.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?
Mám ráda pohodu jak doma, tak na pracovišti. Práce sestry je stresující, ale když máte tým, se kterým tu stresovou situaci zvládnete a pak se třeba zasmějete, tak je to paráda.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?
Často se směji. Mám ráda dobře naladěné lidi.

Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?
Asi neexistuje, ale každý člověk, který dělá svoji práci rád a nějakým způsobem ho naplňuje, je vlastně pro mě inspirací.