Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou, a kdo nebo co Vás k tomu přivedlo?

Asi už od dětství, kdy jsme si s kamarádkou hrály na doktorky, schovávaly krabičky od léků a v zahradním domku jsme měly vlastní „lékárnu“. Ale i později jsem cítila, že chci být lidem nápomocná a pracovat v prostředí, kde se stále něco děje, kde má práce smysl a zároveň se mohu dále posouvat a učit se novým věcem.

Jak jste se dostala k práci ve FN Motol? Vzpomínáte na svůj první pracovní den?

Po střední škole jsem pracovala jako zdravotnický asistent v gynekologických ambulancích, kde jsem pak přešla na lůžkovou část. Chtěla jsem ale zkusit něco nového a vždy jsem toužila pracovat s dětmi. Když jsem viděla, že FN Motol hledá sestru na dětské oddělení, přihlásila jsem se a nastoupila na gastroenterologii. Můj první pracovní den byla noční směna – nikdy na ni nezapomenu. Přivezli nám asi pětiletého tonoucího chlapečka. Začátek hospitalizace byl dramatický a plný emocí, ale nakonec vše dobře dopadlo. Ten šťastný konec pro mě byl potvrzením, že jsem si vybrala správnou cestu.

Pracujete na Centrálních operačních sálech. Jak vypadá Váš typický pracovní den?

Když přijdu do práce, nejprve si s kolegyní, která končí noční směnu, předáme informace o tom, co se dělo v noci, a probereme i věci mimo sály. Následuje příprava k operaci – záleží, zda obíhám, nebo instrumentuji. Den je od rána dynamický, každá operace je jiná, stejně jako tým i situace. Je důležité být soustředěná, připravená reagovat a zachovat klid v náročných chvílích.

Jaké byly Vaše první pracovní zkušenosti ve zdravotnictví? Věděla jste hned, že chcete pracovat na operačních sálech?

Začínala jsem na jiném oddělení, ale vždy mě přitahovaly akční profese – urgent, ARO nebo právě operační sály. Když jsem uviděla nabídku práce na operačních sálech, hned jsem reagovala a od té doby působím na neurochirurgickém sále.

Co Vás na práci nejvíce baví – a co naopak tolik ne?

Baví mě různorodost výkonů, týmová spolupráce a možnost být součástí něčeho, co může zásadně ovlivnit život pacienta. Naopak mě nebaví, když věci nefungují tak, jak mají – ať už jde o techniku, systém nebo komunikaci. V takových chvílích je to frustrující, protože víte, že by šlo mnohé udělat lépe. Ale snažíme se co nejlépe komunikovat, abychom se těmto situacím vyhnuli.

Jak se prolíná Váš pracovní a soukromý život? Pozorujete u sebe nějakou profesní deformaci?

Určitě si občas všímám věcí, které by laik přehlédl – třeba detailů v hygieně nebo v komunikaci, mnohdy i v chování lidí. Ale snažím se držet rovnováhu mezi prací a soukromím, i když to někdy není snadné.

Jaké vlastnosti by měl mít člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví?

Empatii, trpělivost, psychickou odolnost, schopnost týmové spolupráce, ale i samostatnost. Někdy musíme umět rychle jednat sami. Důležitá je také komunikace a smysl pro humor – ten na sále občas není od věci.

Stalo se Vám někdy, že jste musela využít své zdravotnické vzdělání i mimo nemocnici?

Ano, tyto situace se mi stávají poměrně často. Naposledy, když jsme přistáli na letišti v Praze – pán přede mnou omdlel a došlo u něj k zástavě. Okamžitě jsme zahájili první pomoc. Podobné situace jsem zažila i v MHD.

Vzpomínáte si na nějakého pacienta, který Vás nejvíc potěšil nebo pobavil?

Vzpomínek je spousta. Některé úsměvné komentáře pacientů před operací nebo pod vlivem anestezie si člověk pamatuje dlouho. Ráda vzpomínám hlavně na dětské pacienty – i po letech si vybavím jejich jména.

Jak relaxujete, co je podle Vás nejlepší odpočinek?

Nejvíc mě nabíjí čas venku v přírodě a procházky se psem. A samozřejmě sport. Někdy ale postačí i dobrá knížka nebo film.

Jaký byl Váš největší dětský sen?

Už si to přesně nepamatuji, ale vždy jsem chtěla cestovat. Když mám volno, snažím se naplánovat výlet – ať už po Čechách, nebo do zahraničí. Tak si vlastně plním dětský sen, i když bych ráda cestovala častěji.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?

Pohyb, hudba a čas s přáteli a rodinou. A také umět říkat „ne“ a nechat si prostor pro sebe, i když to není vždy lehké.

Kdy jste se naposledy od srdce zasmála?

Asi včera – díky kolegům. I když máme náročnou práci, humor je součástí našeho týmu a pomáhá nám všechno zvládat.

Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?

Inspirací jsou pro mě sestry, které dělají svou práci s radostí, pomáhají ostatním, i když samy mají hodně práce. A samozřejmě moje rodina.

Je něco, co byste ráda na sobě nebo své práci vyzdvihla?

Myslím, že je důležité, že zůstávám spolehlivá a empatická. Kolegové za mnou mohou kdykoli přijít s čímkoli. Jsem pracovitá a mám smysl pro humor.