Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou a kdo nebo co vás k tomu přivedlo?

Moje mamka i babička pracovaly ve zdravotnictví, takže jsem k tomu prostředí měla vždycky blízko. Když jsem byla malá, obě mě občas brávaly s sebou do práce a já to milovala. Možná i proto pro mě byla tato volba naprosto přirozená.

Jak jste se dostala k práci ve FN Motol? Vzpomínáte na svůj první pracovní den?

Do FN Motol jsem se dostala docela náhodou. Měla jsem naplánovaných víc pohovorů, ale jako první byl ten na dětské neurologii. Vrchní sestra i celé oddělení mě natolik okouzlilo, že jsem ostatní pohovory zrušila a rozhodla se zůstat právě tady, kde jsem dodnes. Na svůj první pracovní den si bohužel skoro nevzpomínám, byla jsem strašně nervózní.

Pracujete na Klinice dětské neurologie. Jak vypadá váš typický pracovní den?

Typický den u nás vlastně neexistuje, každý přináší něco jiného. Ráno začínáme hlášením o pacientech, pokračujeme krevními odběry a dalšími běžnými úkony. Potom si s kolegyněmi dáme kafe, probereme to, co nás ještě čeká, a jdeme na to.
Během dne kontroluji ordinace, řeším objednávky léků a materiálu, administrativu, telefonáty a všechno, co je zrovna potřeba. Snažím se, aby všechno fungovalo tak, jak má, a aby se u nás dobře pracovalo. Když je na oddělení dobrá atmosféra, zvládne se i ten nejnáročnější den.

Jaké byly vaše první pracovní zkušenosti ve zdravotnictví? Věděla jste už od začátku, že chcete pracovat v tomto oboru?

Moje první pracovní zkušenosti přišly už během studia, kdy jsem nastupovala na praxe. Díky nim jsem si mohla vyzkoušet různá oddělení a poznat, co mi sedí nejvíc. Už tehdy mi bylo jasné, že chci zůstat ve zdravotnictví. Líbí se mi, že tahle práce má smysl a člověk v ní nikdy nemá pocit, že dělá něco zbytečného.

Co vás na vaší práci nejvíc baví a zároveň nebaví?

Mám ráda, že je každý den jiný a nikdy to není rutina. Někdy je to náročné, ale to k téhle práci prostě patří.

Jak se prolíná váš pracovní a soukromý život? Pozorujete u sebe nějakou profesní deformaci?

Práce mi sice občas vpluje i do běžného života, ale nijak mě to neomezuje. Beru to prostě tak, že to k té profesi patří.

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle vás měl mít člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví?

Myslím si, že ten, kdo chce pracovat ve zdravotnictví, musí počítat s tím, že to není vždy jednoduché. Potřebuje empatii, odolnost a hlavně ochotu pomáhat druhým i ve chvílích, kdy to není úplně pohodlné.

Stalo se vám někdy, že jste musela využít své zdravotnické vzdělání i mimo nemocnici?

Sem tam se to stane, většinou v rodině, když někdo potřebuje „rychlou konzultaci“ – o všem od teploty po klíště. Zatím naštěstí bez větších dramat.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který vás nejvíc potěšil nebo pobavil?

Těch momentů bylo hodně, těžko bych vybrala jednoho konkrétního pacienta. Nejvíc mě asi potěší, když se někdo po delší době ozve, že se mu daří.

Jak relaxujete, co je podle vás ten nejlepší odpočinek?

Odpočinek mám spojený s maličkostmi, které dělají den hezčí. Někdy jsou to klasické holčičí radosti, jako nákupy, kosmetika, kafe s kamarádkou, a jindy jen klidná procházka s oblíbeným podcastem.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?

Žádný recept nemám. Někdy to prostě zvládnu líp, jindy hůř.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?

Naštěstí mám kolem sebe skvělé kolegyně, které mají smysl pro humor, a díky nim je na oddělení pořád dobrá nálada.

Existuje někdo, kdo je pro vás životní inspirací?

Nemám nikoho, koho bych považovala za svůj vzor nebo životní inspiraci.

Je něco, co byste ráda na své pracovní pozici nebo na sobě vyzdvihla?

Těžko říct, ale asi to, že se snažím držet rovnováhu, aby všechno fungovalo, a zároveň aby tu zůstala dobrá nálada.