Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou, a kdo nebo co vás přivedlo na tento nápad?

Myslím, že jsem k tomu inklinovala již od dětských let, kdy jsem odřená kolena léčila mechem nebo nějakým listím a obvazovala je. Takže vydat se touto cestou bylo přirozené, i když jsme v rodině žádného zdravotníka do té doby neměli.

Jak jste se dostala k práci ve FN Motol? Vzpomínáte na svůj první pracovní den?

Byla jsem v životní etapě, kdy jsem hledala nějakou změnu a FN Motol mi ji poskytla. Na svůj první den si samozřejmě vzpomínám, nebyl až tak dávno. Přišla jsem na oddělení, které v té době pracovalo v omezené kapacitě a potkala jsem mnoho příjemných lidí, kteří mě přijali s úsměvem, a já jsem věděla, že to je dobré znamení.

Jak vypadá váš typický pracovní den?

Můj den začíná tím, že se zeptám noční směny na stav ve službě a nějaké neočekávané příjmy nebo události. Spolu s vedoucím lékařem se pak snažíme manažovat lůžka, co se týče propuštění a příjmu pacientů na daný den. Následuje vizita a ranní hlášení. Potom informuji sestry o změnách v operačním programu, příjmech a překladech. Následují činnosti týkající se chodu oddělení, objednávání léků a materiálu. Na závěr zůstávají administrativní činnosti. Když je potřeba, ráda si udělám převazy v rámci chronických ran.

Jaké byly vaše první pracovní zkušenosti ve zdravotnictví? Věděla jste už od začátku, že chcete pracovat na ortopedii?

S ortopedií jsem spojená již od školního věku, kdy jsem na ní pravidelně končila jako pacient. Mám k ní osobitý vztah. Byly časy, kdy mě ještě malinko lákala pediatrie, ale po dvou týdnech jsem si byla jistá, že doma jsem na ortopedii. Mám ráda ten pocit, když vidíte člověka, který přijede jako ležák s těžkým traumatem a pak odchází, třeba i po delší době, v mnohem lepší kondici. Moje začátky byly asi jako všechny začátky. Začínala jsem jako sestra na Slovensku v Košicích, kde jsem pracovala a přitom studovala. Bylo potřeba se mnoho učit. Přece jen škola a praxe byly a pořád jsou odlišné a je třeba zavést si i v práci svůj systém tak, abyste byli schopní fungovat a reagovat na rychle se měnící podmínky a pacienty.

Co vás na vaší práci nejvíce baví a zároveň nebaví?

Baví mě mnoho věcí. Baví mě pořád práce u lůžka, hlavně co se týče převazů. Potkávání nových lidí a seznamování se s jejich osudy. Baví mě rychlost, s jakou vše plyne, i kapka stresu, která k tomu patří. Ráda se vzdělávám a snažím se motivovat zbytek kolektivu, aby také rozvíjel své znalosti. V neposlední řadě mě baví učit. Nebaví mě, když věci nefungují tak, jak mají a něco se někde zasekne.

Jak se prolíná váš pracovní a soukromý život? Pozorujete u sebe nějakou profesní deformaci?

Samozřejmě, že u sebe pozoruji nějakou deformaci. Myslím, že tu má každý zdravotník. Sledujete například jaké mají lidé kolem vás žíly na zavedení kanyly. Určujete diagnózy, když vidíte někoho o berlích nebo s rukou v šátku, ale to patří k naší profesi.

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle vás měl mít člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví?

Měl by být empatický, komunikativní a asertivní. Schopný pohotově reagovat a ideálně, aby byl alespoň trochu technicky zručný. Je potřeba, aby uměl samostatně pracovat a používal zdravý rozum.

Stalo se vám někdy, že jste musela využít své zdravotnické vzdělání i mimo nemocnici?

Co se týče praktického využití, tak jsem jednou ošetřovala popáleniny. Jinak jsou to spíš rady, které si lidé vyžádají.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který vás nejvíc potěšil nebo pobavil?

Takových pacientů bylo hodně. Jednou jsem měla pacienta se zevním fixátorem na kotníku, který byl hrozně lechtivý. Stačilo, že mě viděl ve dveřích a už se smál. Převazy s ním byly skutečně nezapomenutelné.

Jak relaxujete, co je podle vás ten nejlepší odpočinek?

Na dobití baterek procházka. Kapka meditace. Rozhovor s lidmi, které mám ráda a samozřejmě spánek a dobrý film.

Jaký byl váš největší dětský sen?

Procestovat celý svět a umět se domluvit alespoň pěti jazyky. Zatím se mi nic z toho nesplnilo.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?

Hluboký nádech a výdech, po kterém následuje úsměv. To mi vždy vyčistí hlavu, abych mohla pokračovat.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?

Třeba dnes. Jsme skvělý kolektiv a o smích není nouze. Vždy se najde něco v práci i doma, co mě rozesměje. Den bez smíchu by byl přece smutný. Já se směji ráda.

Existuje někdo, kdo je pro vás životní inspirací?

První inspirací byla sestřička, která dělala u mého pediatra. Vždy usměvavá a dobře naladěná. Ke každému si našla cestu a její přístup se mi moc líbil. Pak to byla jedna paní magistra, která mě učila na střední škole a vštepovala nám, jak se máme chovat k pacientům a pracovat se zdravým úsudkem. Jsem jí moc vděčná za vše, co mě naučila.

Je něco, co byste ráda na své pracovní pozici nebo na sobě vyzdvihla?

Snad jen to, že se snažím tu být vždy pro všechny, s nimiž pracuji. Moje dveře jsou vždy otevřené pro všechny. Samozřejmě se to týká i našich pacientů. Snažím se vytvořit atmosféru, kde se dá a bude dát pracovat v dobré náladě a odzrcadlí se to jak na péči, tak na vzájemných vztazích. Chtěla bych věřit, že náš kolektiv bude toho důkazem.