Onkologický pacient potřebuje cestovní mapu a dobré průvodce
Prof. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA je onkolog a dlouholetý manažer ve zdravotnictví, který je od letošního jara vedoucím lékařem Národního onkologického centra Fakultní nemocnice Motol a Homolka. V rozhovoru byla řeč o velkém pokroku onkologické péče a lidské stránce medicíny. Představili jsme také nové onkologické pracoviště, které se veřejnosti otevře na konci srpna.
V současnosti vedete Národní onkologické centrum, jste ale také zároveň radiační onkolog. Co je pro lékaře lákavé na onkologii? Často slyšíme, že jde o velmi dynamický obor…
Dynamické je všechno, v čem si chcete najít dynamiku. To lze říct o každém medicínském oboru.
Když se mě někdo ptá, proč jsem šel dělat onkologii, tak odpovídám, že v tomto oboru jsou všichni vážně nemocní, simulanty tam nenajdete. Je to medicína ve svém nejhlubším smyslu. Vracíte se ke kořenům, kdy v minulosti byla každá nemoc těžká a často i smrtelná. Dokud nebyla antibiotika, děti běžně umíraly např. na spálu. Na doktora se spoléhalo, měl obrovskou sílu s tím pomoct. Což v onkologii platí pořád. A k tomu chovám velkou pokoru.
Kromě smysluplnosti je na onkologii atraktivní univerzálnost – onemocnění může postihnout prakticky každý orgán v těle. A nesmíme zapomínat ani na pokrok, který je v tomto oboru nesporný.
V čem vidíte největší posun?
Stále se objevují nové a nové možnosti léčby – ve farmakologické léčbě, v radiační onkologii, chirurgii a prodlužuje se doba dožití. A co je nesmírně důležité, že se rozvinuly i možnosti paliativní léčby. Pořád více než polovina pacientů na onkologická onemocnění zemře. Což je smutný fakt, ale zároveň to, co dokázala za deset let paliativní léčba, jsou zázraky. Sice pacienta nevyléčí, ale paliatři pomohou lidem zkvalitnit a prodloužit život. A tohle je na onkologii optimistické. Z pohledu lékaře máte prostor dělat nádhernou medicínu.
Všichni jsme smrtelní, s tím nic nenaděláme. A nejde o to, jestli umřeme, ale jak.
Kdy přichází na řadu paliativní medicína? Když léčba selhává?
To už tak úplně neplatí. U některých diagnóz, vezměme si např. metastatický karcinom slinivky. Víme, že pacient je nevyléčitelně nemocný. Současný trend, kterému velmi fandím, je přizvat paliatra do týmu už od začátku léčby. Začít s pacientem probírat tzv. hodnotovou anamnézu.
Co to přesně znamená?
Mluvíte s pacientem a ptáte se ho: „Jste nevyléčitelně nemocný. Co byste ještě chtěl zažít? Jaké jsou vaše priority? Bojíte se smrti nebo umírání? Chcete jet na hory, do Ameriky? Přání mohou být různá. Vy jako pacient můžete po takové debatě dospět k tomu, že především chcete, aby vás nic nebolelo, abyste nehubnula, měla chuť k jídlu, abyste byla doma se svou rodinou. To je přece úžasné a mělo by to takto všude vypadat. Lidi dřív umírali sami v nemocnici, kolem nich se jen špitalo a tajnůstkařilo.
Co nejvíc potřebuje onkologický pacient, když vstoupí do zdravotnického systému?
Nejvíc ze všeho potřebuje cestovní mapu. Aby věděl, co ho na každé zastávce jeho dlouhého orientačního běhu čeká, aby mu někdo vysvětlil, co se s ním v daný moment děje. Co se stane, když zahne doleva nebo doprava nebo půjde rovně. Pacient potřebuje mít informace, identifikovat se s nimi. Když je mu špatně, ví, proč je mu špatně. Není na nikoho naštvaný, ale ví, že je to nezbytná součást jeho léčby.
Průvodcem by samozřejmě měl být jeho ošetřující lékař.
Takže, když to shrneme, pacient potřebuje především rozhovor.
Potřebuje především léčbu, ale bez toho rozhovoru to nebude fungovat. Proto jsem hodně skeptický k telemedicíně. Může dobře fungovat u zobrazovacích metod nebo u konzultací mezi lékaři navzájem, ale chemii mezi dvěma lidmi obrazovka ani informační leták nikdy nenahradí. Pacient potřebuje kontakt, potřebuje si povídat a ptát se, potřebuje se vám podívat do očí nebo vás chytit za ruku.
Mají zdravotníci dostatek času na onkologického pacienta?
Je jednoduché říct, že ne, to je taková populární odpověď. Ale takhle to určitě nestojí a vše je otázka organizace práce. Správný trend je snímat ze zdravotníků nezdravotnickou práci a pomoct jim ať už automatizovanými procesy nebo jen převodem administrativy na jiné pracovníky. Za výborný počin považuji koordinátory péče. A ze své praxe musím říct, že se mi velmi osvědčilo vyčlenit si dostatek času na první návštěvu pacienta, aby do dalších návštěv zůstalo co nejméně nezodpovězených otázek.
Lidé jsou také velmi citliví na formu rozhovoru.
To jsme u empatie a podstaty práce lékaře, která je do značné míry víc společenskou než přírodní vědou. A je na něm, jakou formu zvolí, aby pacient vzhledem ke svému vzdělání, založení a rozpoložení důležité informace správně pochopil.
Na konci srpna se v areálu Fakultní nemocnice Motol a Homolka otevírá Národní onkologické centrum. Můžeme ho našim pacientům trochu představit?
Nové centrum bude sídlit v nové moderní budově a nabídne pacientům komplexní onkologickou péči. Určitě ale nevzniká na zelené louce. Například se sem stěhuje celá onkologická klinika z Motola. Kromě personálu kliniky se do onkologického centra budou koncentrovat i odborníci z dalších spolupracujících oborů nebo některé celé léčebné programy, které budeme postupně představovat. Důraz budeme klást i na onkologickou prevenci. Těším se, že budeme nabízet komplexní preventivní prohlídky a samozřejmě i všechny screeningové programy. Rozjezd bude postupný, určitě nemůžeme čekat, že hned 1. září bude všechno perfektní, ale konečný výsledek bude určitě stát za to.
Stále však platí, že onkologické centrum bude s Motolem a Homolkou tvořit jeden logický celek tak, abychom mohli pacientům poskytnout tu nejlepší péče bez zbytečných odkladů. Takto velká onkologická centra personálně propojených budov je běžný model v zahraničí a jsem přesvědčen o tom, že je správný.