Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou a kdo, nebo co, Vás přivedlo na tento nápad?
Už jako malá holka jsem si hrála na zdravotní sestřičku, ošetřovala jsem panenky a hrozně ráda jsem se dívala na seriál Nemocnice na kraji města. To ale samozřejmě nebyl impulz stát se zdravotní sestrou. V době dospívání jsem měla vlastní zkušenost, kdy mi zemřel dědeček doma ve spánku a já slyšela babičku, jak ho volá a pláče. Dodnes si pamatuji tu bezmoc a bolest, ztrátu a smutek svých nejbližších. To byl impulz dělat něco, co mě bude naplňovat, něco čím budu prospěšná a pomáhat druhým. To jsem ještě netušila, že moje povolání se stane i mým koníčkem a bude mě naplňovat celý můj profesní život.

Jak jste se dostala k práci ve FN Motol? Vzpomínáte na svůj první pracovní den?
Ano, vzpomínám. Byl červenec roku 1992. Já i moje kamarádka, s kterou jsem studovala SZŠ v Kladně a současně bydlela ve stejném městě, jsme obě nastoupily na neurologickou kliniku a asi ani jedna netušila, co nás tam čeká.

Pracujete v ambulanci chronických ran. Jak vypadá Váš typický pracovní den?
Jsem ranní ptáče, tak mě nedělá problém brzký příchod do ambulance. Každý pacient je specifický a s tím i jeho rána. Proto si před každou návštěvou pacienta na naší ambulanci pravidelně procházím fotodokumentaci a plánuji vše, co bude dalším přínosem ke zlepšení hojení rány. V naší ambulanci máme různé typy nehojících se ran – bércové vředy, syndrom diabetické nohy, dehiscence rány, dekubity, maligní rány, postradiační dermatitidy, u dětí hemangiomy. Naše ambulance spolupracuje v rámci hojení s několika pracovišti, jako je chirurgická ambulance, cévní ambulance, podiatrie, centrum bolesti, dermatologická ambulance, mikrobiologie, KDHO, pediatrie, praktičtí lékaři, ambulantní domácí péče. Součástí mojí práce jsou i konzilia pro naši ambulanci v rámci celé nemocnice. Konzilia, to je týmová práce. Jsme tým ranhojiček, které pravidelně navštěvují ambulanci a dále se podílejí právě na spolupráci při řešení konzilií v rámci naší nemocnice. Velice často nastavíme terapii vlhkého hojení ran u hospitalizovaných pacientů a následně po propuštění do domácí péče přebíráme tyto pacienty do naší ambulantní péče.

Jaké byly Vaše první pracovní zkušenosti ve zdravotnictví? Věděla jste už od začátku, že chcete pracovat v tomto oboru?
Na neurologické klinice jsem pracovala téměř dvacet let a musím říct, že jsem tam získala velké zkušenosti a setkala se s týmovou spoluprací celého zdravotnického personálu. Poté jsem dostala příležitost pracovat jako staniční sestra na CNP, kde jsem se začala věnovat hojení ran, publikovat, přednášet. Velký osobní úspěch jsem zažila na XIV. celostátním kongresu ČSLR v Pardubicích v roce 2016, kde moji přednášku Prevence, diagnostika a léčba IAD výbor společnosti vyhodnotil jako vítěznou. Od roku 2018 jsem pracovala na spondylochirurgii, kde jsem získala zkušenosti v chirurgickém oboru a s operačními ranami. Výhodou bylo, že mojí vrchní sestrou byla Mgr. Dáša Šeborová, která byla současně i ranhojička, a vzájemně jsme spolupracovaly. V květnu 2024 jsem nastoupila na ambulanci chronických ran, která pro mě byla právě podle mého životního motta výzvou učit se a dál se seberealizovat ve své profesi.

Co Vás na Vaší práci nejvíc baví a zároveň nebaví?
Co mě baví? Asi to, jak mě moje práce naplňuje, získávám pořád nové a nové dovednosti, poznávám nové lidi. Co mě nebaví? Když máte pacienta, který, přestože Vy se snažíte, aby se jeho rána hojila, vůbec nespolupracuje a nemá zájem. Věnujete mu svůj čas a on si toho neváží a navíc kritizuje práci ostatního zdravotnického personálu. Naštěstí je v naší ambulanci pouze jeden takový pacient, který Vás ani tímto chováním a přístupem neodradí a berete to s nadhledem.

Jak se prolíná Váš pracovní a soukromý život? Pozorujete u sebe nějakou profesní deformaci?
Poslouchejte sami sebe a dělejte, co vás baví. Jelikož mě práce baví, tak vlastně vůbec neovlivňuje můj soukromý život. Mám skvělou rodinu, děti, vnučky a především skvělého manžela, s kterým jsem už krásných 33 let. Samozřejmě, že jsou i dny, kdy potřebujete vypnout, ale proto je tady rodina a přátelé, kolegyně a jdete dál.

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle Vás měl mít člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví?
Práce sestry je náročná nejen fyzicky, ale i psychicky. Člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví, by měl být empatický, umět naslouchat, komunikovat s pacienty, pohotově reagovat. Koneckonců práce sestry je práce s lidmi – s pacienty a jejich rodinami, lékaři a dalšími sestrami. Je to práce pod velkým tlakem, musíte se samostatně rozhodovat a neudělat chybu. Ale co je bezpochyby důležité, aby sestra byla veselá a rozdávala úsměvy.

Stalo se Vám někdy, že jste musela využít své zdravotnické vzdělání i mimo nemocnici?
Ano, a byla to péče o maminku, současně se spoluprací s hospicovou péčí.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který Vás nejvíc potěšil nebo pobavil?
Takových pacientů je mnoho, ale jeden byl opravdu jedinečný. Co návštěva na ambulanci, to nová rána. Už jsme se tomu oba smáli. On je takový kutil a vždy kromě své rány, což byl bércový vřed, který je již v současné době zhojený, si vždy způsobil novou ránu. Naštěstí to byly vždy rány, které se velmi rychle zahojily. Co bylo ale milé, když se za námi před Vánocemi přišel podívat i přesto, že již naši ambulanci nepotřeboval.

Jak relaxujete, co je podle Vás ten nejlepší odpočinek?
Asi vás překvapím, ale sportem. Hrozně ráda běhám, mám vždy pocit, že si vyčistím hlavu. Ale kromě toho mám dvě krásné vnučky, takže s nimi ráda trávím svůj volný čas a chodím s nimi na procházky.

Jaký byl Váš největší dětský sen?
Mít velkou a milující rodinu, což se mi podařilo.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?
Brát věci s nadhledem, mít okolo sebe lidi, na které se můžete spolehnout a vědět, že když je nějaký problém, nejste na to sama.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?
Já se směju často, i když je naše práce náročná. Nejvíc mě umí rozesmát můj manžel, ten vždy ví, jak na mě, a hned je pak ten život veselejší. Jak on sám říká, „smích léčí“.

Existuje někdo, kdo je pro Vás životní inspirací?
Takových lidí je několik. Je důležité dát životu určitý směr a mít věci a lidi, kvůli kterým stojí za to každé ráno vstát. Jednoduše řečeno, kdo se neustále na něco těší, je šťastný.

Je něco, co byste ráda na své pracovní pozici nebo na sobě vyzdvihla?
Nevím. To by asi měli posoudit jiní. Ale jsem hodně precizní a příliš rychlá. Taková malá tryskomyš, což se v naší profesi často hodí.