Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou a kdo, nebo co, vás přivedlo na tento nápad?

Ten nápad se objevil už v dětství, ale v průběhu let jsem ho různě měnila. Nicméně konečné rozhodnutí padlo, když jsem studovala na gymnáziu a onemocněl dědeček, se kterým jsem už jako malá vtipkovala, že ho budu jednou ošetřovat. Tak se stalo, měnila jsem sáčky a pečovala o okolí stomie – to bylo jeho přání a mě to přišlo zajímavé. Navíc krátce po jeho odchodu jsme s mamkou začaly pečovat o babičku po CMP. Máma se rozhodla mít ji doma a já jí pomáhala. V čase, kdy si máma chodila přivydělávat do práce na noční směny, jsem babičce chystala dle rozpisu léky, píchala jí Fraxiparine do břicha a snažila jsem se s ní aspoň maličko cvičit. Tato životní kapitola mě ovlivnila natolik, že jsem věděla naprosto přesně, že se chci stát sestrou.

Jak jste se dostala k práci ve FN Motol? Vzpomínáte na svůj první pracovní den?

Vzpomínám si, jak jsem seděla ve školní lavici na vysoké škole, když nám zrovna prezentovaly dvě ženy FN Motol a já si říkala, jaké by to asi bylo tam pracovat. Myšlenky jsem však upozadila a nastoupila do nemocnice v Olomouci. Jenže nakonec mě osud zavál do Prahy, tak jsem do Motola nastoupila, a to dokonce dvakrát. Jednou na kardiologii, odkud jsem ale po krátké době odešla. Po necelých dvou letech jsem se vrátila na Onkologii jako staniční sestra. Jenže jsem si postupem času začala uvědomovat, že chci něco jiného, a naskytla se úplně náhodou možnost pracovat na Oddělení cévních vstupů.

Popravdě jsem se zprvu bála, jestli to zvládnu, ale ten strach jsem se rozhodla pokořit a zkusit to. Na první dny si pamatuju docela dobře, byla jsem v rozpacích, co mě čeká, i nervózní z toho, jaký bude kolektiv – ten je pro mě dost zásadní. Naštěstí to dobře dopadlo.

Pracujete v Centru cévních vstupů. Jak vypadá váš typický pracovní den?

Pracovní den se řídí aktuálními požadavky jednotlivých pracovišť, se kterými spolupracujeme. Práce na převazové ambulanci se zaměřuje zejména na převazy cévních vstupů a jejich kontroly. V případě, že zůstávám na sálcích, začíná se s odběry krve a poté asistuji lékařům při zavádění centrálních žilních vstupů, jako jsou PORT, PermCath, tunelizovaný centrální žilní katétr, Broviac a jiné.

Další možností je, že po individuálním zhodnocení jednotlivých pacientů (žilního systému, léčby a dalších náležitostí) zavádím vstupy (PICC katétr, midline, dlouhý periferní katétr, ale i krátké periferní kanyly), s využitím sonografické kontroly. Také zde zavádíme jehly do PORTů. Práce neprobíhá jen na našem oddělení, ale v případě potřeby docházíme i k lůžku pacienta.

Odpolední čas máme vyhrazen na kontroly vstupů – ať už jde o různé kožní reakce, komplikovanější převazy, kontroly funkčnosti, infekce, trombózy atd., které řešíme spolu s lékaři.

Pokud jsem ten den dispečer, řeším zejména objednávání, konzultace vstupů, volání pacientů k zavedení a jejich rozdělení na jednotlivé sálky. Naše oddělení má sice interní objednávkový systém, ale často se stává, že přijdou i neobjednaní pacienti, nejčastěji s nějakými komplikacemi. Jelikož jsme školicí pracoviště, velmi často tu máme kolegyně a kolegy z jiných nemocnic na praxi a učím je i já.

Chtěla bych říct, že toto je opravdu velmi zjednodušený popis, protože je tato práce náročná a má spoustu dílčích kroků, které tvoří celek. Není to „jen“ něco píchnout, ale i zhodnotit, jaký vstup je pro pacienta optimální.

Jaké byly vaše první pracovní zkušenosti ve zdravotnictví? Věděla jste už od začátku, že chcete pracovat v tomto oboru?

Je pravda, že jsem přemýšlela i nad variantou být záchranář, ale sestra zvítězila, takže jsem šla po gymnáziu na svoji první startovní čáru ve zdravotnictví. Začínala jsem pracovat na oddělení, které se mi líbilo během praxe na vysoké škole. Tehdy mi staniční sestra řekla, že by byla ráda, kdybych nastoupila. No a po dokončení bakaláře jsem se tam vrátila.

Co vás na vaší práci nejvíce baví a zároveň nebaví?

Baví mě různorodost, akčnost, to, že se mohu vzdělávat. Ale také smysluplnost povolání. Velkou odměnou jsou slova díků – to vám dodá radost a ujistí vás, že tu práci děláte dobře.

Spousta pacientů má strach a už od dveří říkají, že nemají žíly a vždy je problém je píchnout, ale u nás v centru si s tím dokážeme poradit, takže si pacienti a vlastně ani kolegyně a kolegové z jiných oddělení nemusejí dělat vrásky a samotní pacienti pak odcházejí spokojenější.

Není nic, co by mě vyloženě nebavilo, ale bohužel se stále, i přes osvětu, setkáváme s nedostatečnou péčí o cévní vstupy a musejí se řešit mnohdy zbytečné komplikace.

Jak se prolíná váš pracovní a soukromý život? Pozorujete u sebe nějakou profesní deformaci?

Řekla bych, že má pracovní deformace je stejná jako u většiny kolegyň a kolegů, a tím je sledování žil na rukou jiných lidí. Oddělení, kde pracuji, to ještě umocňuje.

Jaké vlastnosti a předpoklady by podle vás měl mít člověk, který se rozhodne pracovat ve zdravotnictví?

Řekněme, že nějaký „balíček“ vlastností a předpokladů by člověk měl mít. První je bezesporu chuť ve zdravotnictví pracovat. Nebudeme si nic nalhávat, není to jednoduché. Dalšími jsou empatie, komunikativnost, schopnost rychle reagovat (zejména v krizových situacích). A také smysl pro humor. Pokud ten nechybí, pak je to výborná kombinace.

Stalo se vám někdy, že jste musela využít své zdravotnické vzdělání i mimo nemocnici?

Vzpomínám si na situaci, kdy jsem ještě nebyla plně vystudovaná a byla u toho, když spadl muž z výšky asi osmi metrů při kácení stromu. Přes krátkodobou ztrátu vědomí se nakonec probral ještě před příletem letecké záchranné služby. Také jsem byla jako zdravotník na dětském táboře. Tam jsem naštěstí nemusela řešit nic vážného.

Vzpomenete si na nějakého pacienta, který vás nejvíce potěšil nebo pobavil?

Takových pacientů je dost. Jakmile je dobrá nálada, tak se s pacienty zasmějeme. Naposledy se nám stala velmi milá příhoda. Zaváděly jsme vstup u starší pacientky, která mluvila pouze francouzsky, a bohužel i přes naši snahu o překlad vzhledem k onemocnění nijak nekomunikovala. Napadlo nás tedy s kolegyní pustit jí aspoň francouzské písničky, a tak jsem zvolila Edit Piaf. Pacientka si v průběhu zavádění katétru zpívala a byla velmi klidná, což nás mile překvapilo. Těší nás, že můžeme pacientovi i takto pomoci ke komfortnějšímu průběhu léčby a minimalizovat stres z nemocnice.

Jak relaxujete, co je podle vás ten nejlepší odpočinek?

Mám ráda, když si pustím hudbu a můžu přitom „vypnout“, což mi tedy dost často nejde. Skvělým pomocníkem je cvičení, ať už doma, nebo v posilovně. Perfektně také zrelaxuji při pole dance a procházce v přírodě s pejskem.

Jaký byl váš největší dětský sen?

Pracovat ve zdravotnictví. Splněno.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?

V některých případech je pro mě stres určitou formou motivace. Na ten horší případ bohužel zaručený recept nemám. Osobně dost často utíkám k hudbě, která mi pomáhá relaxovat a podívat se na daný problém z jiného úhlu. Pokud jde o stres z práce, ten k naší práci patří, ale je fajn i dovolená, jen pak ten návrat.

Kdy jste se naposledy ze srdce zasmála?

Když je dobrá nálada, tak se směju ráda, obzvlášť když jsem s těmi správnými lidmi, to pak je o zábavu postaráno.

Existuje někdo, kdo je pro vás životní inspirací?

Konkrétní osobu asi nemám. Je ale dost lidí, kteří jsou mi příkladem a ovlivňují mě. Ať už je to tím, jací jsou, jak silní jsou, co umí, nebo mi naopak ukazují, co v životě nechci a jaká nechci být.

Je něco, co byste ráda na své pracovní pozici nebo na sobě vyzdvihla?

Na našem oddělení je práce úzce specializovaná, ale rozhodně tu není jednotvárnost ani nouze o dobrou náladu. Říkáme, že je to taková „hodinářská práce“, která vyžaduje soustředění a jemné pohyby rukou.

Co se týče mě, tak bych toto posouzení nechala kolegyním, ale říkají, že jsem hodně rychlá.