Jak vzpomínáte na svoje první okamžiky v motolské nemocnici?

Představovala jsem si to trochu jinak. Myslela jsem si, že tu bude jen jeden nebo dva operační sály, takže jsem se musela rychle naučit, co ke které operaci patří a jak všechno probíhá. Bylo to skvělé období – tehdy nás bylo dvanáct lékařů a čtyři sestry. Práce byla o něco jednodušší, všechno bylo přehlednější. Dnes je na oddělení 110 lékařů a 50 sester jen pro dospělé pacienty, což krásně ukazuje, jak moc se naše nemocnice rozrostla.

Jak šel čas s klinikou, na které jste pracovala? Jak se měnila ošetřovatelská péče i prostředí?

Klinika šla s dobou a neustále se vyvíjela. Přicházeli noví lidé, jiní odcházeli, a s tím přicházely i změny v organizaci práce. Postupně přibývalo moderních přístrojů, se kterými jsme se museli naučit pracovat, aby vše fungovalo co nejlépe a přinášelo to prospěch pacientům.
V oblasti ošetřovatelské péče se změnilo mnoho drobností, které ale dělají velký rozdíl. Třeba už se nemusí nosit zástěry a pracovní oblečení se postupně vyměnilo – dříve bylo z umělohmotného materiálu, dnes je příjemně bavlněné, což je mnohem pohodlnější a praktičtější pro každodenní práci.

Daly by se zmínit nějaké konkrétní milníky?

Ano, určitě. Pokud se podíváme do historie kliniky, zhruba kolem roku 1955 se v menších anesteziologických odděleních začala anestezie výrazně rozvíjet. Zpočátku se používalo opium, šípový jed, který původně využívali indiáni. Postupem času se ale přešlo k modernějším synteticky vyráběným přípravkům, které jsou mnohem bezpečnější a mají méně vedlejších účinků. Tento posun znamenal obrovský krok vpřed – nejen pro lékaře a celý obor, ale především pro samotné pacienty.

Za svoji letitou kariéru jste se setkala s mnoha zajímavými lidmi. Je někdo, na koho obzvlášť ráda vzpomínáte?

Ano, je pravda, že jsme potkávali opravdu spoustu zajímavých lidí – od politiků a herců až po úplně obyčejné, ale mimořádně milé pacienty.
Nejraději vzpomínám na jednoho staršího, těžce nemocného pána (nebudu jmenovat). Kdykoliv jsme k němu byli voláni na převaz nebo jakýkoli zákrok, vždy nás přivítal s úsměvem a říkal: „Děvčata, já vás zase otravuju. Nemáte cigaretu, holky?“ A my mu pokaždé se smíchem odpovídaly: „Nemáme!“ Byl úžasný, měl humor i v těžké situaci.
Pamatuji si také na jednu starší dámu, zpěvačku, která nám těsně před uspáním s vážnou tváří říkala: „Prosím vás, tu rouru do krku mi dávejte opatrně, já jsem zpěvačka.“ To nás tehdy moc pobavilo.
A nezapomenu ani na Magdalénu Lipovou, která předpovídala počasí – byla nesmírně milá a dokonce nám i na sále vyprávěla.
Jednou jsme i na ortopedii operovali jednoho moderátora, který se paní doktorky ptal, jestli by jí mohl někdy něco splnit. Řekly jsme mu: „Až budete příště moderovat, udělejte nějaké znamení rukou.“ A skutečně – když pak seděl se svou kolegyní u stolu v přímém přenosu, ten náš domluvený znak udělal. Bylo to milé a hezké, člověka potěší, když si na něj někdo takto vzpomene.

Co vás na vaší práci bavilo nejvíce – a co naopak tolik ne?

Nejvíce mě bavila práce s novými přístroji a technologie, které se neustále vyvíjely – vždycky mě těšilo učit se s nimi pracovat a vidět, jak nám pomáhají lépe pečovat o pacienty. Velkou radost mi také přinášela komunikace s lidmi – jak s kolegy, tak s pacienty, protože právě lidský kontakt je v naší profesi nesmírně důležitý.
Naopak mi bylo vždy moc smutno, když někdo odešel tam, kam neměl – jak říkám „na obláček“. Tyto chvíle byly těžké, i když k medicíně bohužel patří.

Byla někdy chvíle, kdy jste chtěla povolání opustit? Pokud ano, co vás nakonec udrželo?

Ano, takové chvíle přišly. Nejvíc tehdy, když se nám nepodařilo zachránit pacienty, u kterých jsme věřili, že by to mohlo vyjít. Bylo to vždy těžké, protože člověk do toho dává všechno. Ale zároveň vím, že to nebylo naší vinou – někdy je to zkrátka osud a nedá se s tím nic dělat. V takových chvílích mě držel kolektiv a vědomí, že naše práce má smysl i přes ty nejtěžší okamžiky.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch nebo zadostiučinění?

Za velký úspěch považuji, že jsem zvládla postgraduální studium ARIP. A pak také to, že jsem se naučila pracovat s novými přístroji a moderní technikou.

Jak jste se vy osobně vyrovnávala s těžkými či smutnými situacemi, které k této práci nevyhnutelně patří?

Já jsem v tomhle možná trochu zvláštní. Když u nás v práci někdo odešel „na obláček“ nebo jsme zažili něco opravdu těžkého, měla jsem svůj vlastní způsob, jak se s tím vyrovnat – doma se týden nejedlo maso, ale krupicová kaše.

Jaké vlastnosti podle vás dělají dobrou zdravotní sestru?

To je docela složitá otázka. Mnoho mladých děvčat si ze začátku ani neuvědomuje, do čeho vlastně jdou – často si to představují tak trochu romanticky, že budou nosit hezkou uniformu a že to bude takový „pohádkový“ sen o práci ve zdravotnictví. Skutečnost je ale mnohem náročnější.
Dobrá sestra by měla mít především trpělivost, empatii a schopnost dobře komunikovat s lidmi. Důležité je i to, aby měla chuť se dál vzdělávat – v medicíně se všechno neustále mění a vyvíjí. A samozřejmě je naprosto klíčová rychlost reakcí. Jsou sestřičky, které jsou nesmírně milé a laskavé, ale reagují pomaleji – a právě v našem oboru často rozhodují vteřiny.
Zároveň ale platí, že by sestra měla umět myslet i na sebe. Má přece taky svůj život, rodinu, děti. Viděla jsem spoustu kolegyň, které zůstaly samy nebo se rozvedly – tahle práce člověka občas vyčerpá natolik, že už mu nezbývá energie pro vlastní blízké. Je proto důležité najít rovnováhu, aby člověk mohl být dobrým profesionálem, ale zároveň zůstal i sám sebou.

Vzpomenete si na nějakou vtipnou situaci s pacienty či kolegyněmi, která vás dodnes pobaví?

Ano, jedna z nejvtipnějších vzpomínek se váže k přestěhovávání Motola do nových budov. Jelikož v té době nebyli k dispozici sanitáři (bylo málo lidí), moje kolegyně a já jsme na nákladní auto převážely anesteziologické přístroje. Tak jsme se smály, že to taháme zrovna my nejmenší.
Další zážitek je spojený s jedním pacientem, který byl velmi smutný, když šel na operaci. Snažila jsem se mu vysvětlit, že se mu bude zdát krásný sen a ať si něco hezkého přeje. Po týdnu přišla paní doktorka a ptala se mě: „Sestři, vy jste byla u tohohle pána?“ Když jsem odpověděla, že ano, paní doktorka dodala: „Tak říkal, že té tlusté blondýnce moc děkuje.“ To mě také rozesmálo.

Jaký byl váš největší dětský sen?

Chtěla jsem být učitelkou v mateřské školce.

Máte nějaký zaručený recept na zvládání stresu?

Každý má svůj vlastní způsob. Mně pomáhá trochu relaxovat, v klidu si poslechnout krásnou hudbu a tím se odreagovat.

Kdy jste se naposledy od srdce zasmála?

To bylo, když jsme tu měli paní, která se dlouho léčila a nemohla otěhotnět, a nakonec se jí narodila dvojčata.

Pokud byste se znovu rozhodovala o povolání, šla byste znovu cestou zdravotní sestry?

Ano, asi bych se rozhodla stejně.

Co byste vzkázala mladým (nejen) motolským sestřičkám?

Chce to trpělivost a schopnost komunikovat s lidmi. Je důležité vzdělávat se, aby člověk měl představu, co vše se zde v Motole nachází a co se děje i ve světě. Zároveň ale nesmí zapomínat na svůj soukromý život. Dříve byly sestřičky často jeptišky a práci se věnovaly naplno, dnes to mají trochu jinak. Všechny moje mladé kolegyně jsou úžasné, ale musí hledat rovnováhu mezi profesí a osobním životem.