Nalezinec “Vlašský špitál”

K pochopení vzniku a vývoje českého dětského lékařství je nutno zmínit, že v Praze bylo zvykem neumísťovat kojence a starší děti v jednom ústavu. Praha totiž měla nalezinec – jeden z nejstarších v Evropě – a do něho byli přijímáni pouze novorozenci a kojenci do stáří 1 roku. Jednalo se o děti odložené, sirotky, nebo o děti tajně porozené v porodnici spojené s nalezincem. Většinou to tedy byly děti zdravé, ovšem vzhledem tehdejším nulovým znalostem o šíření přenosných nemocí byla v nalezinci vysoká úmrtnost. Starší děti tam přijímány být nesměly, v případě potřeby byly léčeny spolu s dospělými. Ani výuka lékařství nebrala příliš v úvahu rozdílnost dětských a dospělých pacientů. Až 22. února 1821 vyšel dekret upravující výuku dětského lékařství (a psychiatrie). To se i nadále přednášelo v rámci tzv. speciální terapie vnitřních nemocí, ale jeho klinická výuka se měla nově konat odděleně v nalezinci.

Původní pražský Nalezinec byl v tak zvaném Vlašském špitále pod Jánským vrškem ve Vlašské ulici na Malé Straně.

V 16. století (1573) se Vlaši žijící v Praze sdružili do Italské kongregace.

Nanebevzetí Panny Marie při Vlašské kapli v nynější Karlově ulici ve Starém Městě pražském, aby zajistili podporu a ochranu všem chudým, ale především opuštěným a osiřelým dětem. Roku 1602 zakoupili dům ve Vlašské ulici č.p. 335/III pod Jánským vrškem na Menším městě pražském od stavitele Dominika de Bossi, který jej již v r. 1600 vyměnil s Lorenzem Ryzpuegerem se záměrem vybudovat zde špitál. Budova ležela na pomezí jurisdikce sv. Jana v Oboře a strahovské kanonie, které od sebe oddělovala vodoteč – příčina nepravidelnosti dispozice areálu. Císař svým listem z r. 1608 osvobodil špitál od „všelijakých berní a sbírek zemských“ a kongregaci bylo povoleno vykupovat další nemovitosti potřebné k rozšíření špitálu a přijímat dary a odkazy. V roce 1608 byla rovněž zahájena výstavba kostela, na jehož stavbě se podílel Domenico de Bossi (zemř. před 1628), Pietro della Pasquina a snad i Domenico Barifis (zemř. 1647). Kapli zasvěcenou P. Marii Nanebevzaté a sv. Karlu Boromejskému si Vlaši postavili v letech 1611 – 17, vysvěcena byla pražským arcibiskupem Janem Lobeliem 23. 7. 1617. Roku 1612 byla získána zahrada a císař Matyáš věnoval stavební dříví, 15.000 cihel a 15 povozů vápna. Císařovna Anna r. 1618 založila nadaci s pravidelným důchodem 500 zlatých ročně. Roku 1622 byla přistavěna škola a r. 1643 byla rozšířena kaple tak, aby zde mohly být konány bohoslužby. Ve sklepě špitálu byl v r. 1644 zřízen pivovar, pivo se v něm vystavovalo jen jednou týdně a bylo určeno pouze k potěše špitálníků. V r. 1654 přikoupil špitál část zahrady ke zřízení hřbitova a přistavění dalšího traktu, čímž špitál získal svou čtvercovou dispozici kolem nádherného arkádového dvora. Roku 1724 byl ke zrušen pivovar (dům nebyl právovárečným) a v té době také došlo ke vzniku dnešního průčelí ve vrcholně barokní úpravě od Bartolomea Scottiho. Ve 2. pol. 18. stol. zde byla zřízena přádelní škola, která byla velmi úspěšná a brzy se konstituovala jako manufaktura. V r. 1780 byl do objektu zaveden vodovod z Hradu. V čele úředníků a ostatních zaměstnanců špitálu (ošetřovatelé a ošetřovatelky, kněz, vychovatelé a učitelé apod.) stál správce, který bydlel ve špitálu, staral se o hospodářský chod ústavu a podával o něm pravidelné zprávy kongregaci.

V posledním čtvrtstoletí před svým zrušením v roce 1789 patřil špitál k nejbohatším a nejvýznamnějším ústavům svého druhu v Čechách a jako jeden z mála plnil od 70. let funkci jak zdravotnického, tak sociálního i výchovného zařízení. Vlašský špitál, zpočátku jen nemocnice a útulek pro chudé, fungoval velmi brzy jako nalezinec a sirotčinec a v poslední fázi své existence také jako porodnice s dvaceti postelemi a třemi porodními lůžky.

Od 60. let byl špitál povinen dodávat těla zemřelým k demonstračním pitvám na lékařské fakultě a od poloviny 80. let zde probíhaly demonstrace z praktického porodnictví pro budoucí lékaře i porodní báby, které ohlašoval H. J. Ruth (1731 – 1797). Bezplatně rodící ženy se musely podvolit demonstracím při výuce mediků i porodních asistentek. Špitál se tak stal i místem klinické výuky medicíny. Byl přímým předchůdcem pražského nalezince zřízeného za josefínských reforem a nepřímým předchůdcem dětské nemocnice.

V r. 1789, za vlády Josefa II došlo v rámci reforem veřejného zdravotnictví ke zrušení špitálu a sirotčince. V době zrušení bylo ve špitále 83 chudých a 716 sirotků, pracujících v manufaktuře, z nichž však jen část v areálu bydlela. Poslední sirotci opustili špitál v srpnu 1789. Budova a veškerý rozsáhlý majetek byly zestátněny a péče o ně svěřena ředitelství Správy církevních zařízení. Budovy byla o tři roky později prodána soukromé osobě.

V současné době je v areálu Italské kulturní středisko.

Protože ústav nestačil potřebě a zejména časté vraždy dětí převážně svobodných matek přiměly císařovnu Marii Terezii k rozhodnutí, že r. 1762 nařídila zřídit zvláštní dům, kde by těhotné nalezly útulek. Po tom, co hraběnka Augusta Kinská z Vychnic a Tetova odkázala k těmto účelům 50 000 a svobodný pán Minettim daroval velkostatky Jeníkov a Branžov na Čáslavsku a hrabě Deym statek Viklantice, bylo zakoupeno několik domů v Soukenické ulici (dnes zde stojí nájemní domy z let 1935-36 č.p. 1187 a 2060/II) ke zřízení porodnice a nalezince (1765-66). Protože však peníze nestačily, bylo v roce 1776 provedeno sloučení s Vlašským špitálem, a r. 1777 byl připojen i bohatý francouzský špitál sv. Ludvíka na Senovážném náměstí – ten měl příjem 900 zlatých ročně „z požaté trávy a z chovu bourců na morušových stromech hojně pěstovaných na pražských hradbách“. Jeho velká vzdálenost od Vlašského špitálu však činila potíže a bylo žádoucí spojení porodnice a nalezince s Vlašským špitálem. Proto byl v r. 1777 zakoupen sousední dům č.p. 321/III nazývaný „U dvou zlatých lvů“ (též Martinický, Piccolominský, Šporkův palác, později sirotčinec) ve Šporkově ulici č. 12 na Jánském vršku, ve kterém byla zřízena dobře vybavená porodnice.

Skip to content